FILMOGRAFIE: Na pouti s Davidem Lynchem: Ve znamení krátkometrážních snímků (1966-1974) - díl 1/2


Už dlouho nám v Subsvětě hrdla svírá palčivě neodbytná otázka. Chceme psát texty zaměřené čistě pro diváctvo nebo se chceme za několik let, jakožto erudovaní filmoví vědci, pobavit nad jednoduchostí našich textů a perliček v nich mezi řádky zakomponovaných? Odpovědí může být cyklus, který Vám dnešním článkem představím. Jeho základem je série několika článků, která chronologicky mapuje tvorbu vybraného režiséra, se kterým sympatizujeme a zároveň prostřednictvím tohoto cyklu rozšíříme obzory i našim čtenářům.

Dnešním dnem počínaje, po dobu několika měsíců trvaje a 3. řadou Městečka Twin Peaks konče, si posvítíme na režiséra Davida Lynche, jehož výběr se právě díky zmiňovanému a plánovanému pokračování zdá být vhodný a více než aktuální. V časovém úseku několika měsíců si tedy dopodrobna (buďto formou recenzí filmů anebo hlubších analýz) představíme především filmovou tvorbu všestranného umělce Davida Lynche, jehož i méně známá díla stojí za to mít v povědomí a lépe se s nimi seznámit. V článcích se budu věnovat samotným filmům, jako čtenáři se tedy nedozvíte formou detailní biografie šťavnaté anekdoty z Lynchova dětství, ale nevylučuji, že se budu v několika případech odkazovat k faktům z jeho života, které nějakým způsobem ovlivnily jeho tvorbu. Začneme tedy od úplných prvopočátků, a to z doby, kdy Lynch svůj um teprve předesílal a na poli krátkometrážních snímků formoval svoji uměleckou genialitu, která mimo jiné postupem času definovala můj postoj k surrealistické a mysteriozní tématice a samozřejmě ke konečné nezpochybnitelné adoraci pana Lynche samotného.

Six Figures Getting Sick (studentský film)
Lynchův první krátkometrážní snímek, se kterým vyhrál hlavní cenu v soutěži experimentálních obrazů a soch o nejpůsobivější výtvor roku na Pennsylvania Academy of Fine Arts jakožto student druhého ročníku malířství a sochařství. Co Lynche vlastně donutilo se posunout od malířství k animaci? Byla to touha. Touha po zhmotnění statického obrazu do pohybu a s tím související přenesení nálady, což mělo základ v Lynchově halucinaci o větru hvízdajícím mu melodii o rozhýbaném obrazu. Už od počátku jeho tvorby byl formován sny a představami.

Pokud jde o samotný rozbor „filmu“, jedná se o podmanivou kombinaci animace, vytesaných soch (odlitky hlavy) a doprovázejícího útočného zvuku sirény. Sledujeme výjev, ve kterém se postupně s dávkou naléhavosti (LOOK) zobrazí 6 hlav uvězněných v nekonečné agónii, jejichž fyzický stav se s dávkou doslovnosti (SICK) proměňuje, až se nakonec, s dávkou bizarnosti Lynchovi vlastní, všechny figury pozvrací. Celé představení trvá zhruba 40 vteřin, ale je uzavřeno ve smyčce 6 opakování (repetitivnost utrpení jakožto před zaznamenání Lynchovo zájmu o hinduismus a jeho karmický systém), takže si můžeme dosyta vychutnat veškeré maličkosti několikrát a nechat se fascinovat, co Lynch ve svém prvním audiovizuálním experimentu dokáže na poli stísněného prostoru a se svými typickými surovými motivy udělat s divákovými pocity.

(obrázek 1)

Už ve svém prvním díle Lynch tedy ustanovil několik základních rysů své tvorby. Kromě zmíněného stísněného prostředí je to za a) syntéza mezi dvěma prvky jejichž splynutím nově vznikne prvek třetí (obrázek 1) b) hluboká sonda do vnitřního fungování lidské psychiky (metafora na nebe a peklo vycházející z nás samých; 6 mužů musí vydržet pekelnou proceduru) c) bizardní až nechutné, temné zpracování (metafora černé a bílé, metafyzická rezonance světla a tmy – velmi typický znak) d) zvuk, který společně s vizuálem sugestivně útočí na naší nejniternější složku, vyvolává mysteriozní atmosféru a často v Lynchově tvorbě funguje jako nejdůležitější aspekt stylu (konkrétně k tomuto dílu se inspiroval událostí z dětství, kdy kamarád přišel o nohu a Lynch si pamatoval pouze ruchy okolí – tedy sirény) e) předzvěst charakterů, se kterými bude v průběhu své tvorby pracovat (postavy zachyceny ve víru agonických pekelných opakování – Twin Peaks a Lost Highway) f) oheň (první požár, v průběhu své kariéry jich vznítí ještě několik).


Několik poznámek, jak číst Six figures getting sick
Se svým opakovaným motivem tekutin, které naplní a pak vyprázdní, působí jako katalyzátor pro transformaci. Six figures představují reakci na jevy životního cyklu, na stavy permanentní životní krize, ze které se nelze jen tak vymanit, což podchycuje i nekončící houkající siréna a samozřejmě smyčkovitě uzavřená sekvence odhalující cyklickou povahu biologického procesu v realitě běžného. Toto ztvárnění biologických procesů, které evokuje znechucení a mírné pobavení (pro mysli z podobného těsta jako je ta Lynchova – k čemuž my fanoušci, máme alespoň v pár ohledech jistě blízko – už jen tím, že nám Lynchova tvorba uhranula) samozřejmě pozoruhodně dobře zapadá do mozaiky s jeho pozdějšími filmy. Jako dokonalý příklad slouží Eraserhead. Tam je Lynchova averze vůči životním cyklickým biologickým procesům znát více, nicméně už zde tyto motivy předkládá a sice ve svém rozsahu v zanedbatelném množství, zato používá ty abnormálnější (zvracení).

Six figures nelze jednoznačně interpretovat jako přirozený stav lidstva či jako důsledky nějaké nákazy. Lze však jednoznačně i ve spojitosti s kontextem Lynchovy budoucí tvorby vyčíst, že se jedná o kritiku industriálního světa, jehož průmyslové prostory mohou být toxické a jednoduše kontaminované.
           
Závěrem
Tento videoart je samozřejmě spíše pro ty náročnější diváky, které mají blízko k umění a nepreferují ve filmu pořádnou akci a komplexní děj. V tomto psychodepresivním a bizarním kraťasu se buďto můžete nechat unášet skličující atmosférou, nebo nadto se zkusit ponořit do geniální mysli Davida Lynche a číst mezi řádky, co se pokouší sdělit. V opačném případě budete pouze znechuceni. A to by vzhledem k Lynchovo mistrovství a genialitě byla obrovská škoda.

Poznámka pod čarou:
Díky úspěchu Six figures getting sick dostal Lynch finanční obnos na svoji první skutečnou filmovou prvotinu, jenž nese název Abeceda. Ještě předtím se však podíváme na snímek, který Abecedě předcházel.

Absurd Encounter with Fear
Tento počin se mnohdy v Lynchově filmografii ani neobjevuje. A nutno dodat, že právem. Působí totiž jako amatérské dovádění s přátelí na louce, když tu najednou z rozmaru nad nudně se vyvíjejícím piknikem dostane Lynch nápad na krátkometrážní film. I přes působící lacinost snímku a zjevné nedotažené experimentování, můžeme i zde vysledovat typické rysy Lynchovy tvorby. 


V první řadě je to hudební doprovod, který už od začátku naznačuje svým neúprosným tancem smyčců skoro až hororovou atmosféru přítomnou napříč celou Lynchovo filmografií. Za druhé je to postava muže, která se vymyká standardům našeho světa – má totiž modrou kůži a z poklopce si vytahuje uschlé pampelišky (což je buďto mnou nepochopená metafora nebo nepovedená realizace představy). A za třetí je typickým rysem vtažení diváka do příběhu, i když tentokráte je to prostřednictvím sebeuvědomělosti (muž se podívá do kamery, která sleduje jeho počínání a skoná – nejspíš hanbou ze svého činu/pokušení?).

Závěrem
Tak či onak, Absurd Encounter with Fear nemělo předpoklady stát se obecně vychvalovaným dílem, a to zejména kvůli jeho složité interpretaci (vlastně jedné jediné scény, do které se hrálo na hororovou strunu a napětí s očekáváním, co se stane) a amatérské kvalitě. Do typické, uznávané lynchoviny to má prostě daleko.

The Alphabet (studentský film)
Ve své skutečné filmové prvotině nás Lynch zavádí do noční můry neteře své ženy Peggy (ztvárňující hlavní roli) se stylistickým ztvárněním ve svých počátcích typickým (kombinace hraného filmu a animace). V případě tohoto zlověstného zpracování noční můry se nebudu pokoušet proniknout do hloubky sítě symbolů a metafor, nýbrž představím několik srozumitelných tezí týkajících se jen několika aspektů Abecedy.

Lynch si zde mistrně pohrává s kontrasty, a to s černou a bílou, jak je jeho oblíbeným zvykem. Už jen úvodní záběr na Peggy, jejíž bílá tvář notně kontrastuje s obklopující černočernou tmou, předesílá preferovanou texturu. Zajímavé jsou kontrasty na úrovni zvuku a samozřejmě zvuk samotný. Kontrast je vedený například využitím proměny dětského popěvování za mužský hlas zpívající operu. Zvukových doprovodů je napříč Abecedou opravdu hodně. Ať už je to zvuk větru, nervydrásající a nechutné kvílení (připomínající dítko z Eraserhead), různé ruchy v pozadí anebo dívenka zpívající abecedu (což je mimochodem velmi úderná a mrazivá hororová scéna).

Snímek kromě mrazivosti oplývá velmi hutným dojmem, vystavěná narativní struktura žije vlastním životem a nespoutaně se proměňuje a jako diváci si nejsme jisti, co je ještě noční můra a co je realita. To si ovšem jako recipienti Lynchových filmů vlastně nemůžeme být jisti skoro nikdy.



Závěrem
Abeceda funguje nejen jako zajímavé srovnání v rámci filmografii našeho tvůrce, ale i na poli krátkometrážních hororových děl, které se fascinujícím způsobem dostanou pod kůži a do nejzazší části mozku, ze které je už vytáhnout nikdy nechcete. Ale ony se vždycky nějakým způsobem vyderou na povrch, i když třeba jen ve snu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

RECENZE: Mimi šéf - Vtipná a nenáročná parodie

RECENZE: Ztracené město Z - Opojné uctění klasického vyprávění

ŽEBŘÍČEK: TOP 10 celovečerních režisérských debutů

RECENZE: Úkryt v zoo - Tuctová tematická zajížďka se nekoná