RECENZE: I dva jsou rodina - Francouzské pohlazení

Francouzský film s Omarem Sy v hlavní roli vystupující jako komedie se sociálním podtextem? V posledních letech kombinace zaručující nejen vysokou kvalitu či dvouhodinovou lekci libozvučné francouzštiny, ale i spoustu pozitivních hodnocení a spokojených ohlasů. V případě I dva jsou rodina se řeší, jak již název napovídá, téma ustavující rodinné problémy, dále zasahující do nesčetného počtu odvětví v rámci sociálních interakcí. Jak toto skloubení dopadlo?

Stále ještě velmi mladý pařížský režisér Hugo Gélin si pro svůj druhý celovečerní film vybral téma s výrazným sociálním podtextem zasahující primárně do problematiky rodičovství včetně výchovy, zodpovědnosti či střídavé péče. Tedy převážně okruh spíše vážných až depresivních témat, jenž mohou na diváka působit určitým emocionálním vyděračstvím. Naštěstí tomu tak není a jak jsme již u francouzské produkce zvyklí, je práce s emocionální stránkou vedena střídmou cestou s absentujícím srdceryvným či slzopudným základem. Při letmém představení ústřední kostry filmu včetně trailerů, se nabízí přímá komparace s téměř čtyřicet let starým Kramer vs. Kramerová. Avšak poměrně diametrální časový odstup zmíněné porovnání komplikuje a lze tak spíše sledovat různorodost životního stylu v zámoří na konci 70. let a toho současného balancujícího ve více zemích s výraznější volností a rozletem.

I dva jsou rodina se může pyšnit Omarem Sy, jenž si svůj výrazný a prakticky téměř konstantní prostor naprosto zaslouží, jelikož to není poprvé, kdy dokazuje, jak kvalitním a charismatickým hercem může být. Co se týče kompletního obsazení, nutno podotknout, že s mladými herečkami se aktuálně roztrhl ten správný pytel a světová kinematografie nám servíruje jednu perspektivní tvářičku za druhou. Mladá slečna jejíž úsměv sám o sobě přidává do filmu emoce, působí neuvěřitelně přirozeně a mile, avšak do doby, než se mezi jazykové prostředky vštípí angličtina, jenž v kontrastu s libozvučnou francouzštinou tvoří dojem velmi neomaleného projevu. To ovšem není problém herců, jejichž angličtina je na vynikající úrovni, vyjma hlavní postavy, která ve snímku oplývá asi pěti anglickými slovíčky, což tvoří poměrně úsměvnou jazykovou bariéru využívajíc častý situační humor. Další postava v podobě rodilého gaye bohužel nezastává žádnou výraznější sociální hodnotu či se skrze něj neřeší určitý problém, ale pouze funguje jako loutka, jenž dopomáhá vývojové struktuře příběhu a odlehčuje vážnější situace "sváděcím" humorem. Podobnou nevyužitost z části vnímám i u matky, která zde figuruje převážně jako fiktivní tajná agentka ve fantazii jak otce, tak i dcery.

Právě synergie mezi otcem a dcerou je jednou z hlavních složek filmu, podporujíc jak stránku emocionální, komediální, tak i již zmíněnou stránku sociální. Vybavení bytu tvořené skluzavkami, lodí, gigantickým plyšákem a dalšími proprietami, jako by vypadlo z okna návrhářského sektoru Karlíkovi továrny na čokoládu (2005), přidává potřebnou špetku fantazie a vyčlenění se z problémů všedních dní. Avšak problém v podobě matky bojující o své dítě, která si dozajista před obrazovkou nenalezne jediného fanouška, a to ani při soudním řízení, tuto fantazii lehce upozaďuje a přidává depresivnější ráz, který je překvapivě přehlušen silnější konzistencí komediálních pasáží a hlavně velmi pestrými a hřejivými barvami, nedovolující se plně oddat negativnímu tónu několika konverzací či problémům. Samotný proces “přetahování” se o dítě není výrazněji zastoupen a vlastně tu o to ani nejde, to co se film snaží divákovi předat je radost ze života jako takového, štěstí v podobě sdílení pozitivního myšlení či úsměvů aneb jak předkládá jedna pasáž ve filmu “I 20 euro na taxík může být klíčem ke štěstí.” Tím se dostávám k závěru filmu, který přináší nejen šokující zvrat, ale také nesmírně silný vypravěčský monolog ustavující vyznění celého příběhu a nenásilně atakující slzné kanálky většiny diváků. V rámci žánrového zařazení se jedná o příjemnou změnu od zavedených Hollywoodských konvencí, což nelze vítat jinak, než s otevřenou náručí.

Na úrovni technické není filmu co vyčíst, kvalitní filmařský standard, jenž je podpořen občasnými záblesky kreativity v podobě dlouhých sledovacích záběrů či nevýraznou, leč zajímavou hrou s plány. V rámci příbuzných filmů se tak jedná o další počin odměňovaný zaslouženě vysokým hodnocením. Podobnost filmů Omara Sy je poměrně velká, a to nejen co se týče skloubení komedie a dramatu, tzv. dramedie, ale i samotného vyznění filmu s převažující pozitivní stránkou a úctyhodným umem jemného začlenění sociálního podtextu s aktuálně řešenými problémy. Takže stejně jako v Nedotknutelných (2011) či Sambě (2014), i zde dokazuje francouzská kinematografie svou naprostou dominantu napříč světovou kinematografií a divákům stačí jen vyčkat, kdy se tento sympatický chlapík v hlavní roli objeví v dalším pozitivně laděném traileru, protože to značí další zaručený úspěch a povinnou dávku příjemné podívané.

80%
I dva jsou rodina / Demain tout commence
Francie / Velká Británie, 2016, 118 minut

Populární příspěvky z tohoto blogu

RECENZE: Mimi šéf - Vtipná a nenáročná parodie

RECENZE: Ztracené město Z - Opojné uctění klasického vyprávění

ŽEBŘÍČEK: TOP 10 celovečerních režisérských debutů

RECENZE: Úkryt v zoo - Tuctová tematická zajížďka se nekoná