ŽEBŘÍČEK: TOP 10 maďarských filmů


Maďarská kinematografie patří bezesporu k tomu nejlepšímu co evropský film nabízí. Není to ovšem výsadou jen posledních let, kdy maďarské snímky vyhrávají ocenění na těch nejprestižnějších filmových festivalech, ale ona kvalita sahá již daleko do minulosti. Jelikož za sebou čerstvě máme absolvování kurzu maďarské kinematografie, získali jsme alespoň malý přehled o jejích silných a slabých stránkách, přičemž ty silné převažují. Maďarské filmy jsou totiž neoddiskutovatelně umělecky zajímavé a stojí za to se s nimi seznámit. My Vám přinášíme deset nejlepších, které byste podle našeho skromného názoru měli zařadit do svého diváckého repertoáru.
____________________________________________________________________________________________________________________________

10. Revizoři
Nimród Antal, 2003

Jméno Nimróda Antala není širšímu diváckému spektru příliš známé. Tento rodilý Američan natočil několik neúspěšných béčkových snímků, mezi které patří i Predátoři. Jedno dílo se ale z jeho filmografie vyzdvihnout rozhodně dá, a to nejenom z důvodu, že získalo několik význačných evropských ocenění. Revizoři jsou umným mixem několika žánrů prolínaných napříč celým filmem. Jako diváci si tedy můžeme vychutnat napínavý akční thriller prošpikovaný prvky černé komedie, využívající snovou atmosféru filmů Davida Lynche a mysterióznost, kterou zapříčiňuje postava přízraku. Mimo výše naznačený mix žánrů se film dá užít i skrz interpretaci symbolismů, které se v Revizorech vyskytují v hojné míře. Snímek místy působí až klaustrofobickým dojmem, odehrává se totiž pouze ve fikčním světě metra a jeho vyprávěcí strategie je postavena na střetávajících se revizorech a pasažérech a z toho pramení časté absurdní a humorné situace. Nejvíce pozornosti si krade postava Bulcse, které je protkána pavučinou tajemství a společně s ní si budujeme představu o fungování podzemky. Vynikající zážitek z tohoto, v mnoha ohledech moderního a tendencemi Západu ovlivněného, maďarského filmu dokresluje stylová hudba skupiny Neo.

Autor: Spike17

9. Satanské tango
Béla Tarr, 1994

Béla Tarr a opus magnum, který má většina diváku zafixovaný jako jeden z nejdelších filmů, co kdy byly natočeny. A je to tak. Satanské tango svou dlouhou stopáží se diváka snaží umořit, což je ale v souladu s celkovou strukturou filmu, a pro krystalický zážitek musí divák přistoupit na režisérovu hru a zvládnout sedmi a půlhodinový maďarský snímek na jeden zátah, což samozřejmě nemusí být každému při chuti, ale je to výzva, na jejímž konci budete obohaceni o zajímavou zkušenost z nového a netradičního zákoutí kinematografie. Tarr svým stylem navazuje na Prokletí, s tím rozdílem, že obměňuje koncept neodvratitelné apokalypsy jedince za celou komunitu. Název Satanské tango je odvozen z narativní struktury, kdy se 12 kapitol snímku odehrává z různých perspektiv a situace jsou divákovi podávány opakovaně, v rytmu tanga. Formální styl snímku předznamenává již první sedmi a půlminutový! záběr sledující pohyb krav. Děj filmu by se tedy dal natočit za hodinu a půl, a proto je jasné, že filmu bude vládnout stylistická složka. Podmanivá je především práce kamery, a to především jízdy sledující postavy jakožto "plíživé zlo", a tím se opět podchycuje autorův záměr působit na diváka depresivním a ubíjejícím stylem. Satanské tango je fantastické a především fantaskní dílo, které se nedá shrnout krátkým komentářem, ale důkladnou analytickou studií. Subjektivně ho vnímám jako vrcholné umělecké dílo, a jeden z nejlepších maďarských, ale i evropských filmů vůbec. 

Autor: Spike17

8. Dny čekání
Károly Makk, 1971

Film Károly Makka se vesměs může zdát jako zdlouhavé konverzační drama, jenž nepřekládá nic zásadního, avšak podstatná je zde schopnost empatie vůči hlavním postavám, v čele se stařenkou částečně připoutanou ke svému lůžku a její snaše Luce, již ztvárnila jedna z nejzářivějších hereckých hvězd maďarské kinematografie, Mari Töröcsik. Obě postavy představují určující bod pro divákovu rekonstrukci fabule, přičemž svou téměř neutichající konverzací zasévají do celého příběhu částečnou pravdu, obklopenou mystifikujícími informacemi o manželovi zmíněné snachy a zároveň synovi samotné stařenky, který je skrze dialogy vyobrazen jako úspěšný režisér v poměrně utopicky představené Americe, což úplně nereflektuje opravdovou situaci. Důležitým faktorem je samotná interpretace diváka, jelikož se v předložených odpovědích skrývá velké množství nesoudržnosti a hra mezi trojicí postav, jejichž dialogy nutí výraznější pozornost a aktivní interpretaci včetně již zmíněné empatie, tvoří téměř základní kámen k vyznění filmu. Dny čekání, které v maďarské i anglické distribuci nesou název "Láska", rozhodně patří mezi nejemotivnější filmy evropské kinematografie a jsou dílem zasluhujícím větší pozornost, nežli tomu bylo doposud.

Autor: vteco

7. Svědek
Péter Bacsó, 1969

Maďarsko je sice zemí ve světě poměrně známou a, jak bylo vyzdviženo již v úvodu, její kinematografie oplývá řadou děl, jejichž dominanta na různých artových festivalech nebývá nezvykem, ale přesto odtud pochází jen málo snímků, které si dokázaly získat opravdu celosvětový věhlas a popularitu. A právě Svědek, neodolatelně ironická satira o neduzích socialismu od režiséra Pétera Bascóa, je jedním z nich. Příběh pojednává o "švejkovské" postavě dobrosrdečného, ale v divné době zmateného a nepřizpůsobivého správce hráze, kterého se strana za jeho válečné zásluhy snaží opakovaně odměnit jeho účastí na různých propagandistických projektech, přestože on opakovaně selhává a tím, jak projekty nechtěně zesměšňuje, vypovídá o jejich ideové nesmyslnosti a stupiditě. Nesmírně zábavný scénář plný nezapomenutelných komických situací aplikuje ohromně originální přístup k ostré kritice společenských poměrů, kde jsou skutečnými hlupáky falešní vládnoucí intelektuálové, a není divu, že putoval na téměř devět let do trezoru. Ale ruku na srdce, lepší vyznamenání a doporučení pro příští generace si ani vysloužit nemohl.

Autor: lamps

6. Mefisto
István Szabó, 1981

Každý cinefilní nadšenec, jehož zájem přesahuje mainstream a rozkládá se alespoň částečně i v zemích bývalé Jugoslávie, musel tenhle legendární film nutně vidět, nebo o něm minimálně slyšet. Nejenže totiž sbíral ovace na festivalu v Cannes, kde pro sebe uloupil ocenění pro nejlepší scénář i velkou cenu poroty, tzv. Grand Prix, ale dokonce roku 1982 ovládl prestižní oscarové klání zahraničních filmů a stal se prvním maďarským snímkem, který byl takto vyznamenán. Tehdy již poměrně známý režisér István Szabó zinscenoval silný melodramatický příběh o Hendriku Hofgenovi, úspěšném divadelním herci, který se v počátcích nacistické hrůzovlády usazuje v berlínském divadle. Szabó sází na precizní psychologické vykreslení hlavního protagonisty, který, ač obdivovaný a ctižádostivý umělec, postupně podléhá nelítostnému nátlaku zvráceného režimu, a jeho snaha o zachování čisté, zvenku netknuté umělecké líhně se ukáže býti zcela bezcílnou a naivní. Aby zůstal v oblibě vedení, opouští Hofgen vlastní morální a politické zásady, s rostoucí mírou zoufalství a bezmoci sleduje, jak jsou jeho blízcí nacismem rozšlapáni, a uvědomuje si, že není ničím víc než pouhou figurkou v odcizeném, nesmyslném světě. Velkou zásluhu na celkové působivosti má i titulní herec Klaus Maria Brandauer, s nímž se Szabó v osmdesátých letech ještě dvakrát spojil a navázal na Mefisto tematicky obdobnými filmy Plukovník Redl a Hanussen. Ale dodnes je to právě tenhle první, nádherně napsaný a v neúprosném tempu zrežírovaný skvost, který si kromě ocenění uloupil i největší slávu a nesmrtelnost.

Autor: lamps

5. Turínský kůň
Béla Tarr, 2011

Pro mě osobně je to film s trochu hořkým nádechem. Béla Tarr se totiž celkem jasně vyjádřil, že po Turínském koni jeho dráha filmového tvůrce končí a ve své tvorbě již vyčerpal veškerá témata, jednoduše řečeno už nemá, co by nabídl. Každopádně nyní k tomu "hezkému". Tarr zde opět opakuje a variuje postupy známé z jeho předchozích snímků. Dlouhé záběry, černobílý snímek, vyprázdněná narace, meditativní atmosféra, monotónní hudba. Avšak na rozdíl od předchozích snímků, kde se postavy ještě jakž takž snažili něco dělat se svým osudem a vymanit se tak ze svých nicotných životů, v Turínském koni se do nich propadávají ještě hlouběji a hlouběji, čemuž dopomáhá ritualizace všedních úkonů. Je to tedy další film na téma apokalypsy, ale zde už opravdu neodvratné a vyvolávající tak ještě depresivnější účinek, než pomyslná "trilogie". Poslední záběr vyjadřuje Konec všeho. Není úniku, nikdy nebylo. Meditativní očista, za kterou si Béla Tarr odnesl cenu na festivalu v Berlíně. A nám tak nezbývá než doufat, že jednoho dne ohlásí svůj návrat ve velkém, ale na oko úsporném, stylu. 

Autor: Spike17

4. Rodinné štěstí
Szabolcs Hajdu, 2016

Loňský (a nutno dodat že zasloužený) vítěz karlovarského festivalu servíruje komorní drama talentovaného Szabolcse Hajdu, které je zasazené pouze do prostředí jednoho bytu a vysoce realistickým způsobem zobrazuje různé střety postav, zejména prostřednictvím dialogů. Příběh se ze začátku jeví utahaný a prázdný, ale v momentě, kdy se objeví zápletka se „zmizelou“ obálkou, vtáhne film svou atmosférou do děje. Rodinné štěstí perfektně pracuje s postavami na poli malého prostoru, rozehrává bezesporu autentickou rodinnou hru, ve které má své místo převážně sociální téma jemně doplňované humornými scénami. Hajdu svůj výborný režijní počin okořenil nadmíru kvalitním hereckým výkonem a může být náležitě pyšný, co se svojí rodinou a ve svém bytě, vytvořil za umělecké dílo. Kdo má rád konverzační filmy odehrávající se na malém prostoru s nízkým počtem osob a jemnými nuancemi v podobě zakomponovaného humoru, ten Rodinné štěstí jistě ocení a užije si ho plnými doušky. 

Autor: Spike17

3. Saulův syn
László Nemes, 2015

Čtvrtý a zároveň poslední film zastupující období aktuálního tisíciletí, se odehrává v koncentračním táboře, tedy tématem často variujícím podobné události a velmi zřídka originálně založenými počiny. Avšak tohle je maďarská kinematografie a Lászlo Nemes, jakožto jeden z mladých režisérů zasluhující vysokou pozornost a podporu. Jeho první film krátkometrážního rozsahu s názvem Türelem je takovým nepřímím prequelem k Saulovu synu a osobně si jej doporučuji do svého repertoáru zařadit právě před náš bronzový film. Ale zpět k režisérovi a jeho originálnímu pojetí snímku z Osvětimského tábora mapující člena tzv. Sonderkommanda, což představuje oddíl židů "vypomáhajících" nacistům při masovém zabíjení v plynových komorách či kremaci. Podstatným faktorem příběhu, zachycující touhu otce pohřbít, pravděpodobně, svého syna a zachovat tak určitou etickou normu i v rámci krutého a nemilosrdného prostředí, je dozajista stylistické pojetí snímku. Tomu po drtivou většinu stopáže vládne kamera, pohybující se po ose kolem hlavního protagonisty a zároveň zachycující jeho polodetail tváře či zátylku, přičemž notně využívá vzdušnou perspektivu (zamlžení vzdálenějších plánů), čímž skrývá zřetelné události dějící se kolem Saula a zároveň i díky práci se zvukem, dostatečně zobrazuje celkový prostor k tvorbě reálného úsudku. Aneb méně je někdy více a zvolený postup vytváří napříč filmem nezaměnitelnou atmosféru zdůrazňující praskání ohně, řinčení železa či nářky trpících židů s neutichající intenzitou a výrazně depresivním pojetím, jenž si po zhlédnutí vyžaduje nemalé odreagování. Saulův syn je rozhodně jeden z nejsilnějších filmů, které kdy byly natočeny, což mimo jiné dokazuje i spousta ocenění včetně Zlatého glóbu či Oscara.

Autor: vteco

2. Chlapci z Pavelské ulice
Zoltán Fábri, 1969

Maďarský velikán Zoltán Fábri se v našem žebříčku umístil se dvěma filmy, všimněte si, že jsme již na pozicích značící stříbrné medaile a jeho jméno se zde objevuje poprvé. To neznačí nic jiného než, že je tento uznávaný režisér naším jasným favoritem. Jednou z hlavních příčin jeho úspěchu nejen v našich očích, je rozhodně přívětivost vůči divákům a jejich vnímání filmového díla, jenž dovoluje prožívat předložené události plynule, zřetelně a velmi emotivně. Chlapci z Pavelské ulice jsou nádherným příkladem, jak se i díky širokoúhlému obrazu, dá vykreslit prostředí dětských spolků na počátku minulého století včetně veškerých konvencí, úcty k autoritám a také samostatně fungujícího systému chlapeckých spolků, založených na ústavách nebo funkcích jednotlivých členů. Výrazná absence života dospělých dodává postavám větší volnost s mnohem zajímavějším přístupem, jenž neobsahuje mezigenerační komparace ani výchovné drama plné konfliktů. Charismatické postavy, překvapivě hrané povětšinou anglickými herci, přináší neuvěřitelně pozitivní nádech celého filmu a i díky poměrně výrazné emocionální lince se ve strhující závěrečné bitvě probouzí vlna emocí včetně silné nostalgie na klukovská léta. Samotný závěr snímku se naprosto vymyká všem zavedeným konvencím a strmě zvyšuje zážitkový dopad na diváka. 

Autor: vteco

1. Pátá pečeť
Zoltán Fábri, 1976

S největší pravděpodobností se mnozí z Vás právě teď nechápavě drbete na zátylku a snažíte se rozpomenout, jestli jste v životě o takovém filmu vůbec slyšeli. Inu, není ostudou Pátou pečeť neznat, neboť představuje snad nejtypičtější příklad úžasného autorského díla, kterému v rozletu do okolního světa razantně brání převažující ignorace menších evropských kinematografií, které zkrátka nikdo příliš nezkoumá a neanalyzuje. A možná i proto na vrcholu tohoto žebříčku nefiguruje analyticky nejrozpitvanější maďarský tvůrce Miklós Jancsó, jehož díla náš blog shodně považuje spíše za formálně neotřelé experimenty nežli za progresivní narativní umění. Pátá pečeť je oproti tomu vzorný doklad extrémně oslovující sdělovací funkce filmu, jehož vliv na divákovo vnímání tkví v prvé řadě ve struktuře konverzačně vystavěného scénáře a v charakterech postav, které režisér postupně rozvíjí, odděluje a v závěru vystavuje vývoji zcela novému. Příběh je rozdělen do tří vzájemně navazujících etap, přičemž každá se formálně i tematicky zásadně liší a spoluutváří komplexní výstavbu celkového humanistického sdělení. První část představuje čtyři hlavní postavy, kteří se za války v okupované Budapešti tajně scházejí v lokálu, kde nyní diskutují o jedné z nejdůležitějších otázek lidstva: "Je lepší vládnout a ušpinit si ruce hříchem, nebo trpět jako otrok, ale zůstat morálně čistý?" Druhá část sleduje aktéry po jejich návratu domů a ustavuje jejich osobní život a návyky. Zlom přichází v části třetí, kdy jsou všichni po udání fašisty zajati, trýzněni a nakonec postaveni před šokující rozhodnutí, které má nenávratně změnit jejich životy. Zoltán Fábri, jeden z nejzajímavějších maďarských režisérů, nastoluje od úvodních minut atmosféru izolace a strachu a posiluje divácké propojení s postavami tím, že se takřka nevěnuje širším dějovým souvislostem a neopouští místnost, v níž je aktuálně rozvíjeno palčivé téma morálky a roztřesené hranice lidského přesvědčení. Pátá pečeť vyžaduje od diváka stoprocentní soustředění, na němž silně závisí volba z více dostupných interpretací, a na oplátku nabízí extrémně naturalistický portrét lidské psychiky, jaký nemá ve filmovém světě obdoby. Mistrovské dílo.

Autor: lamps

Po výše uvedené desítce nejlepších závěrem uvádíme výčet maďarských filmů, na které v našem prestižním žebříčku nezbylo místo, přesto je velmi opěvujeme a rozhodně také doporučujeme (pořadí náhodné):

Líza, liščí víla - Károly Ujj Mészáros (2015)
Hvězdy na čepicích - Miklós Jancsó (1967)
Beznadějní - Miklós Jancsó (1966)
Prokletí - Béla Tarr (1988)
Mléčná dráha - Benedek Fliegauf (2007)
Bílé dlaně - Szabolcs Hajdu (2006)
A sedmnáct jim bylo let... - Miklós Jancsó (1964)
Kolotoč - Zoltán Fábri (1956)
Dva poločasy v pekle - Zoltán Fábri (1961)
Budapešťské povídky - István Szabó (1976)
Malé světlé - Félix Máriássy (1955)
Měsíční dvůr - Marta Mészáros (1968)
Parkoviště - Bence Miklauzic (2015)

Populární příspěvky z tohoto blogu

RECENZE: TO - Důstojný úryvek z Kingova opus magnum

RECENZE: Mimi šéf - Vtipná a nenáročná parodie

TÉMA: Zemřela s Malíčkem původní podstata Hry o trůny?

RECENZE: Thor: Ragnarok - Nesmírně zábavný multižánrový slepenec