FILMOGRAFIE: Na pouti s Davidem Lynchem: Mazací hlava - Noční můra či sen o naději?



Po delší odmlce se opět hlásíme s cyklem, ve kterém si představujeme chronologicky tvorbu vybraného režiséra. Dnešním článkem budeme pokračovat režisérem Davidem Lynchem a jeho prvním celovečerním snímkem, Mazací hlavou. Tedy velmi těžko uchopitelným, interpretačně vrstevnatým, symbolismem protkaným a kontroverzně přijímaným filmem, který Vám zaručeně vymaže hlavu.

A právě kvůli jeho složitosti je vcelku těžké na poli středně dlouhého článku postihnout veškeré interpretační roviny, autobiografické prvky mající vliv na závěrečnou podobu filmu, analýzu stylu a narace či subjektivní a intuitivní přístup. Z tohoto důvodu se budu snažit udělat jakýsi průřez, ve kterém budou všechny výše naznačené aspekty zastávat své místo. Tento způsob sice nebude důkladně pokrývat veškeré aspekty, ale nabídne jistý úhel pohledu, jak na Mazací hlavu nahlížet a také alespoň v malé míře rozšíří obzory Vám, naším čtenářům. 

Než se pustím do samotného rozboru nebo možných intepretací, začnu osobním přístupem. Po prvním zhlédnutí Mazací hlavy jsem byl naprosto psychicky i fyzicky zničený, skoro dva dny v permanentní depresi. Poté jsem film zhruba dva roky neviděl. Asi před dvěma měsící jsem Mazací hlavě opět přišel na chuť a od té chvíle až doteď mi na přehrávači běžela minimálně desetkrát. A jaké jsou důvody mé fascinace? Jaké postupy vystupují na povrch při tvorbě oné depresivní atmosféry? Co jí narušuje? Co je hlavním významem filmu, na první pohled schovaném pod sítí symbolů? Jak funguje manipulace s narací? Jaké stylistické prvky vystupují na povrch a jaké se dají vysledovat v kontextu s komplexní tvorbou? Na všechny tyto otázky si představíme odpovědi (a ne nutně ve zvoleném pořadí). 



Intepretace
Začneme s největším kamenem úrazu filmu - interpretací. Na Mazací hlavě je úžasné, že má tolik interpretačních rovin a všechny se v článku rozhodně nedají postihnout. Každý může ve filmu vidět jiný smysl, jiné významy. Někdy se hovoří o snu (což je ale poněkud banální vysvětlení a dá se použít u spousty těžkopádných a nesnadno definovatelných filmů), někdy o sebevraždě a někdy (nejčastější intepretace) o strachu z otcovství (podložené autobiografickými prvky). V mojí intepretaci se nachází od každého něco, ale s přidanou hodnotou, která podle mého názoru tvoří hlavní smysl/význam Mazací hlavy

Jaký řídící princip v tematické rovině tedy vidím? Je to strach. Celá stylistická stránka je konstruována tak, aby působila strach. Depresi. Nejdůležitější ale je, že strach sídlí v samotné hlavní postavě, Henrym. A co myslíte že představuje samotné znetvořené "Dítě"? Ano, strach. 

Bohužel pro čtivost a svěžest tohoto článku nemohu zabřednout do detailního popisu jednotlivých scén. Z toho důvodu nyní v nejvyšší stručnosti zesumíruju své intepretační poznámky:

Hned v první scéně vidíme Henryho se svým permanentně zachmuřelým výrazem. Je plný strachu. Má svou černou planetu, kterou řídí Muž na Planetě (podvědomí). Henry s bezhlesným výkříkem vypouští jakéhosi červa, Muž na Planetě tahá za páky a červ padá do jakési díry naplněné vodou. Metaforické zrození (Lynchova fascinace biologickými procesy). Záblesk bílého světla a Henry se dívá se strachem v očích za sebe. Poté se prochází ulicemi, neustále se ohlíží. Když je u sebe doma, dívá se do radiátoru. Jakoby přemýšlel o sebevraždě... Nechci se tu pouštět do interpretace jednotlivých scén, to rozhodně není záměrem tohoto článku. Důležité je, že se Henrymu (a Mary) narodí dítě. Dítě je znetvořené. Vydává neustálé zvuky, je prohnilé. A představuje Henryho strach. Strach z industriálního světa, ze světa plného násilí a brutality (scéna kdy se Henry divá z okna na ulici). Toto má své základy v autobiografických prvích, jelikož sám David Lynch žil v podobné lokalitě, narodilo se mu postižené dítě a při tvorbě Mazací hlavy čerpal právě ze svých vlastních zkušeností... Takže když Henry znetvořené dítě zabije, zabije tím svůj strach. A poté příjde vykoupení.

Stylistické a narativní tendence
A čím je vlastně onen strach vytvářen? Jak to, že ho dokáže cítít i divák? David Lynch je známý tím, že dokáže divákovi intuitivně vnutit přesně ty pocity, které chce aby cítil. Takže pokud má divák cítít depresi a úzkost, je tomu podřízena celá stylistická složka. Čistou depresivní sondu do nejniternějších částí lidského zákoutí ale Lynch vyvažuje jak absurdními momenty a postavami, tak druhou narativní linii, která se vyvíjí v rámci snů a představ, ale pro konečnou katarzi hlavního hrdiny má nedocenitelnou funkci. 

Co všechno tedy spolupracuje na celkovém dojmu deprese? Už jen postava Henryho se svým neměnným, bojácným výrazem ve tváři vytváří speciální negativní atmosféru. Dále je to logicky dáno vybranou černobílou texturou, která se do vyobrazovaného fikčního světa nadmíru hodí. A to třeba pro komponování záběrů (například ze začátku filmu, kde je Henry jako miniatura). Dále je černobílá textura vhodná pro manipulaci se stíny a osvětlením, v čemž vyniká Lynchovo mistrovství - a v černobílém filmu obzvlášť. Světlo má kromě čistě obrazové ještě další funkci: funguje totiž jako předzvěst věcí příštích (jak jsem psal v minulém článku, Lynch opravdu rád pracuje s nevysvětlitelným prvkem předurčujícím nevysvětlitelné věci příští), a to ve dvou případech: a) ve výtahu, kdy světlo pouze poblikává a za b) na návštěvě u Mary, kde světlo zhasne poté, co se Henry dozví, že je otcem. 


Na tvorbě stylizovaného světa se podílí stísněné prostory, kterých Lynch ve svém minimalistickém díle obratně využívá (úzká chodba Henryho pokoje, variována záběry zleva a později zprava). Je všeobecně známé, že tahákem Lynchových filmů jsou kromě podmanivé atmosféry také bizarní postavy. A Mazací hlava není výjimkou, dokonce bych se nebál říct že v tomto ohledu vyčnívá - nenajdeme tu totiž žádnou postavu, které bychom přiřadili punc normálnosti. A postavy, které vyčnívají, svým vzezřením vytvaří jak úzkostnou atmosféru, tak protipóly k sobě samým. Jsou to postavy, které jsem nazval Muž na Planetě a Žena za Radiátorem (možná symbolický Ďábel x Anděl?). Obě jsou znetvořené, obě se naprosto vymykají standardům našeho světa. Je zajímavé, jak Lynch v Mazací hlavě manipuluje s časoprostorem. Používá tak úsporný styl, který se naprosto vymyká všelijakým konvencím a podmanivě narušuje divákovo vnímání času a prostoru. Vsadil bych se (ničím nepotvrzená domněnka), že právě Mazací hlavou se inspiroval Béla Tarr ke svým konceptuálně zacykleným filmům, pohrávajícím si s časoprostorem svými kamerovými postupy (stejný způsob, kterým nechává scény "doznít"). Nejčastějším postupem z hlediska prací kamery je tedy statické rámování, což zapřičiňuje nepříjemné a vtíravé záběry. Pohyblivé rámování je signifikantně použité pouze ve dvou případech a to za a) při sekvenci, kdy Henry prochází špinavými ulicemi a za b) při scéně po večeři, kdy se kamera žádnou akcí nemotivovaná odpoutá od rámování aktérů a pomalu se plíží z domu k bouřce znějící za okny (což stejně jako v případě poblikávajícího světla funguje jako zlá předzvěst).

Co ze stylistických aspektů vystupuje jako nejdůležitější výrazový prostředek filmu je bezesporu zvuk, notně dopomáhající k hutné a nepříjemné atmosféře. Je totiž konstatní. V žádném filmu (snad kromě Tatiho snímků, ke kterému se v rámci tohoto článku ještě překvapivě dostanu) jsem neviděl takovou geniální práci s všudypřítomnými ruchy. Od všelijakých přírodních zvuků (bouřka, hřmění, déšť, vítr, bublání vody) přes zvuky symbolizující industriální město (vlak, syčící radiátor, ruchy z továren, vrzání páky, dvěří a oken) přes ostatní, jako jsou zvuky vydávané postavami v průběhu jejich záchvatu, zvuk pištícího kuřete symbolizujícího sexuální akt, hučení napříč celým filmem nebo třeba zvuk rozšláplého červa/zárodku (?). Nejvíce pozornosti v rámci zvuku na sebe ovšem upoutává postava Dítěte/Strachu (piští, brečí, dusí se a vydává ostatní těžko definovatelné zvuky). V rámci zvuku mě potěšila první scéna s výtahem, která působí absurdním a humorným dojmem (kontext celé Lynchovo tvorby) a nemohu se zbavit pocitu, že měl David Lynch v oblibě snímky Jacquese Tatiho.



Takže tu máme stylistický podsystém zcela podřízený depresivní atmosféře. Ale film nakonec depresivně nevyznívá. Proč? 

Je tu linie, ve které se Henry utápí v depresi, což bylo vidět už na začátku filmu, před narozením. Do toho přišlo Dítě, ztělesnění jeho strachu. Druhá linie ovšem všechno kompenzuje. Linie, ve které vystupuje Žena za radiátorem nakonec dopomůže Henrymu překonat svůj strach a přijmout náruč svého strážného Anděla. Zajímavé je, že Lynch napřed tuto linii vůbec nezamýšlel zakomponovat. Jenomže poté, co začal praktikovat transcedentální meditaci viděl vše v lepším světle, a proto si i pro svého hrdinu připravil mnohem lepší konec. 

Průběh Mazací hlavy tedy připomíná noční můru. Co ale její celkové vyznění? Pro mě je to film o naději. O překonání strachu, který se v určité míře objevuje v každém z nás. Lynch akorát toto poselství přepracoval do osobité autorské vize v depresivním hávu, protkané surrealismem, symbolismy a úsporným stylem. Jak už jsem naznačil v úvodě, krasné na Mazací hlavě je to, že ji každý může vnímat jinak. Mazací hlava však vyžaduje intuitivní přístup - praktikujte ho a ponořte se do odkrývání významů z hlavy Davida Lynche. 

Tak a to je k dnešnímu článku vše. Pokud máte svoji intepretaci, se kterou byste se chtěli podělit, neváhejte zanechat komentář pod článkem. A v tom dalším si posvítíme na Sloního muže, dílo, které z Davida Lynche udělalo uznávaného a producenty vyhledávaného režiséra. 


Populární příspěvky z tohoto blogu

RECENZE: TO - Důstojný úryvek z Kingova opus magnum

RECENZE: Mimi šéf - Vtipná a nenáročná parodie

TÉMA: Zemřela s Malíčkem původní podstata Hry o trůny?

RECENZE: Thor: Ragnarok - Nesmírně zábavný multižánrový slepenec