TÉMA: Spider-Man - oslava Raimiho trilogie + pár slov o Homecomingu





V čase, kdy se v kinech prohání už třetí filmová verze Spider-Mana, poprvé zapojeného do MCU (filmového vesmíru Marvelu), mne napadla myšlenka, napsat něco o starších „bratříčcích“. Tato myšlenka se později smrskla pouze na Raimiho fantastickou trilogii, jelikož na psaní o pavoučích filmech s Garfieldem nemám sílu. Zároveň se pokusím i o věcné shrnutí nového Spideyho, respektive načrtnutí důvodů, zda a proč má cenu, vydat se do kina.

Raimi svoji trilogii točil přibližně 5 let (Spider-Man (2002), Spider-Man 2 (2004) a Spider-Man 3 (2007)) a s každým dílem více rozvíjel vztahové partie a emocionální sekvence. Zatímco v prvním díle Raimi skrze vztahy pouze vyprávěl příběh o zrodu hrdiny, ve druhém pokračování již vztahy stály v popředí a posouvaly dále rozpolcenost hlavního hrdiny mezi civilním životem a životem superhrdinským, a zároveň druhý díl narativně rozvíjel otázky spojené s dílem předchozím, které se následně promítaly do vztahů s jeho blízkými (M. J. tuší a zjišťuje, kdo je Spider-Man, Harry vyčítá Peterovi jeho vztah se Spider-Manem…). 

Třetí díl je v tomto smyslu kulminací a zároveň úkrokem, jelikož přepálené vztahové pasáže prohlubuje, zároveň však klade větší důraz i na atrakce a větší množství dějových linek. K rozpolcenosti mezi Spider-Manem a Peterem Parkerem navíc přibyla i rozpolcenost mezi hodným Parkerem/Spider-Manem a zlým Parkerem/Spider-Manem. S nárůstem množství narativních linek souvisí i nárůst množství postav, takže tu máme záporáky rovnou tři, přičemž žádný z nich není méně důležitý a Raimi všem vytváří dobré motivace. U Harryho je to pak příčinné rozvíjení napříč prvními dvěma filmy, které se kupilo a vytvářelo narativní háčky vždy na konci mezi jednotlivými filmy (v prvním díle Harry zjišťuje, že otce zabil Spider-Man, ve druhém díle pak jeho totožnost a pravdu o svém otci).


Jakkoliv je snadné se vysmívat třetímu filmu, ať už za Parkerové tanečky, ukazování pistolek na modelky či melodramatické kolotoče, tak to není vůči snímku zcela fér. Ačkoliv první dva filmy postupně rozvíjely veškeré vztahy a postupně nechávaly prostor pro vývoj všech postav a trojka v tomhle smyslu točí vztahy a polohy jednotlivých hrdinů téměř každých 10 minut, tak s uvážením gradace napříč filmy a léty, se jedná o nesmírně komplexní dílo, které zběsile střídá polohy, jako epické zakončení, a to jak v rovině supehrdinské, s ohledem na atrakce, tak i v rovině emoční a emočních proměn, která zdobila Raimiho trilogii již od prvního dílu. 

Přepálené Peterovo chování, během pohlcení symbiontem je zřejmě nejvíce vysmívaná část nejen třetího dílu, ale celé trilogie. Tanečky, patka a flirtování se ženami. Ovšem jakkoliv tato část filmu může vyznívat směšně, v kontextu trilogie má své ospravedlnitelné místo. Ona přepálenost je základním kamenem celé trilogie, už jen teatrálními výstupy J. Jonaha Jamesona (který mimochodem v podání dokonalého J. K. Simmonse, jako by vypadl ze stránek komiksů) či mnohými emočními scénami, přičemž mnohdy působí v jistých aspektech a scénách Spider-Man divadelně, ne výstavbou scény, ale už zmíněnou dramatičností situací a způsobem, jakým se posouvají vztahy mezi postavami a jakým způsobem se postavy vyvíjejí. 

Napsat tedy, že Raimiho pavoučí filmy se podobají v civilní rodině divadelním dramatům, by asi zřejmě nebylo od věci. Z toho tedy pramení i velké a časté změny ve třetím Spider-Manovi, jako by se jednalo o třetí dějství a vše se muselo řádně gradovat a uzavřít. Třetí film byl natolik ambiciózní, že se snažil být o mnoho epičtější i v rovině superhrdinské. Záporný Harry Osborn, kterého si Raimi piplal dva filmy, symbiont, později ve spojení s Eddiem Brockem známý jako Venom a polidšťovaný Sandman. Vlastně ale nedokážu přijít na důvod, proč (by) film se všemi těmito postavami nefungoval. 


Harry Osborn je po postupné proměně a postupných zjištěních napříč filmy nevyhnutelný záporák a Venom je pouze důsledkem Peterova zlého chování během pohlcení symbiontem. Oba jsou tedy vytvořeni samotným Peterem Parkerem, ať už jeho špatným chováním, či shodou okolností, které sám nezavinil. Ty pak můžeme postavit do opozic – Eddie Brock, který zemře pro symbionta, který je jeho jediná možnost, jak zničit Petera Parkera/Spider-Mana a Harry, který se pro Petera obětuje při zjištění, že jeho otce nezabil Peter a zbaví se hněvu. Harry Osborn tedy působí jako protiváha Venoma. O něco složitější je to se Sandmanem, u kterého je vlastně těžké ospravedlnit jeho přítomnost. 

Složité je dokonce i určit, zda se o záporáka jedná. Je ukázán, jako starostlivý otec, který měl v životě smůlu a kvůli své nemocné dceři se rozhodl k činům za hranicí zákona. Na konci úvahy však stojí zjištění, že Sandman je také protiváhou Harrymu Osbornovi. Venom reprezentuje Harryho zlou stránku, přičemž Sandman reprezentuje tu dobrou, která byla svedena k temné straně (Star Wars je všude) nehezkými okolnostmi. Dohromady tak tito záporáci tvoří zcela konzistentní trio a vzájemně se doplňují. Spider-Man pak nechává Sandman poklidně jít, při asociování situace Sandmana, se situací právě zemřelého Harryho. S těmito zkušenostmi Peter zůstává s Mary-Jane, která tvořila poslední dílek dramatické výstavby celé trilogie, a to především v milostném trojúhelníku Peter-M.J.-Harry.

Jakkoliv se tedy Spider-Man, myšlena celá trilogie, odlišoval (a stále odlišuje) od komiksových filmů, potažmo blockbusterů, které baví v povrchní rovině atrakcemi a mytologií komiksů od Marvelu, v jádru se jedná o nesmírně dospělé filmy, které zároveň dokázaly na malém prostoru budovat dramatické situace a uvědoměle je rozprostřít napříč celou trilogií. V tomto ohledu je třetí díl nakonec nejambicióznější, nedovolím si však říct nejlepší. Ačkoliv totiž záporáci mají smysluplnou roli a brilantně zapadají do budovaných dilemat, na první pohled působí přeplácaně – bohužel, první dojem dělá mnoho.

Homecoming


Jakkoliv tedy považuji třetí díl za dobrý film (byť z trilogie za nejhorší), trochu jsem se bál při oznámení, že nový Spider-Man: Homecoming bude obsahovat také tři záporáky. Těmi měli být Vulture, Tinkerer a Shocker. Příliš důvěry ve mně nevzbuzoval ani fakt, že ačkoliv je Spidey zpátky začleněn do MCU, tak se stále jedná také film od studia Sony, které s velkými frančízami příliš zacházet neumí a má na kontě oba Amazing Spider-Many. Mé obavy však zmizely během úvodních 20 minut. 

Když už jsem načrtl záporáky, tak mohu prozradit, že v rámci MCU se Michael Keaton dost možná zařadí na samotnou špici marveláckých záporáků. Jeho motivace, jeho vztah(!) s Peterem i způsob, jakým jej Michael Keaton prezentuje je velmi, velmi dobrý. Vulture se povedl se vším všudy. Zbylí dva záporáci pak jsou vlastně bezvýznamní a pouze přisluhují Vultureovi, navíc jsou představeni pro případný návrat. 


Spider-Man: Homecoming je také velmi dobrý ve způsobu, jakým se odlišuje od všech dosavadních Spideyho sólovek, které jsme mohli doposud vidět. Je vlastně až s podivem, jakým způsobem dokázali zkombinovat teenagerskou komedii s akčním filmem, a ten zasadit do světa MCU. Film se více než na všechno ostatní zaměřuje na Peterovy trable na střední škole, a když už jde do superhrdinských vod, tak vždy v rámci možností patnáctiletého kluka, který bydlí v Queensu. I takové maličkosti, jako když se nemá na čem zhoupnout, protože mrakodrapy jsou daleko, dokáží potěšit a Spider-Man je tu opravdu prezentován jako zelenáč, a pokud jste viděli Civil War, tak zapomeňte, že Spidey zde bude stejně schopný. 

V rovině Peterova veřejného života navíc film šlape velmi dobře a dle osvědčeného marvelovského receptu se neustále hláškuje a humor je nepřítomen pouze u těch nejvážnějších scén, kterých je sice opravdu málo, ale o to více potěší. Spojení soukromého života a superhrdinského navíc zaklapne překvapivě dobře, což platí i pro záporáka a tento zvrat patří zřejmě k tomu nejlepšímu, co jsem od Marvelu zatím viděl.

Kdykoliv jde ale Peter do akce a trochu se přišlápne plyn, je až s podivem, jak nedobré akční scény jsou. V mnoha situacích dokonce ztrácíme přehled o dění i prostoru, ačkoliv se nijak extrémně často nestříhá. Potěší ale, že se i v akci většinou tvůrci drží při zemi, a i ta nejdivočejší akční scéna by v jiné marvelovce byla pouhý standard.


Ačkoliv film vyjma trikových atrakcí chválím, tak se nemohu zbavit dojmu, že film mohl být ještě o mnoho lepší. Být odvážnější a dospělejší, dospělo by se k trochu osudovějšímu finále, které takto bohužel vyšumělo trochu do prázdna. I stopáž je poměrně zbytečně natáhnutá, a ačkoliv film díky povedenému humoru nikdy spolehlivě nenudí, působí místy utahaně.

Marvel naštěstí dokázal vytvořit Tobeymu Maguireovi důstojného nástupce, který je zcela jiný, a přesto stejný. Spider-Man jde jinou cestou, která jde naproti současným trendům a dle osvědčené marvelovské šablony, zároveň však Homecoming překvapuje tím, jak se dokáže od ostatních MCU filmů odlišit. Možná částečně díky Sony. Není zde generický záporák, nejde o záchranu světa, přesto je stále cítit, že jedná o MCU film. Spider-Man sice přišel o osobitost, ale vydal se zcela jinou cestou, než jsme doposud viděli, a to je zřejmě dobře.

Populární příspěvky z tohoto blogu

RECENZE: Mimi šéf - Vtipná a nenáročná parodie

RECENZE: Ztracené město Z - Opojné uctění klasického vyprávění

TÉMA: Zemřela s Malíčkem původní podstata Hry o trůny?

RECENZE: TO - Důstojný úryvek z Kingova opus magnum