TÉMA: Zemřela s Malíčkem původní podstata Hry o trůny?


Hra o trůny, největší televizní fenomén všech dob, který se velmi rychle stává novou popkulturní baštou střídajíc Pána prstenů či Harryho Pottera, dospěl k závěru své sedmé a zároveň předposlední série. Během sedmi epizod jsem mohli sledovat osudy oblíbených i nenáviděných hrdinů jako Tyrion, Jamie, Cersei a Jon Sníh, kterak se vyrovnávají s dlouho očekávaným příchodem Matky draků Daenerys Targaryen do Západozemí, s neméně trpělivě oddalovanou expanzí děsivého vojska Nočního krále, s touhou po moci a po pomstě či s díly scénáristů, kteří paralelně se zvýšeným objemem finančních odměn a nákladů výživně obměňují charakteristickou tvář celého seriálu a znatelně se přizpůsobují mohutnému nátlaku okolního mediálního světa, jenž chrlí jednu nadšenou fanouškovskou teorii za druhou a strhává Hru o trůny k tomu, aby už nebyla tak ryzí, intelektuální a nepředvídatelná jako v jejím počátku.

Vše začalo před šesti lety celkem nenápadným projektem o fantastickém světě s rytířskými pravidly středověku, kde si rody Starků a Lannisterů chlubivě poměřovaly délku svých mečů, Sean Bean představoval coby nejblyštivější herecká hvězda nejsilnější lákadlo ke sledování a divák, který neznal literární předlohu, se posadil a čekal, co z té haldy dialogů, sexu a zástupů nových a nových postav sakra vyleze. Když pak první série končila tím dnes již legendárním a šokujícím momentem, většinu nás to trklo - tohle je to opus magnum, na které jsme v televizi čekali. Náhle jsme si uvědomili, jak po té trpělivé průpravě různými prostředími, klany, příbuzenskými vztahy a city některé hrdiny milujeme (ať už pro jejich bezprostřednost a konverzační um - Tyrion; pro jejich frajerství - Jamie; či pro jejich loajalitu a ohromné charisma - Ser Jorah), jiné nenávidíme (ano, malý fakan na J) a další obdivujeme pro jejich nečitelnost a schopnost rozhýbat okolní dění ve svůj vlastní prospěch (Malíček). 

Přicházeli další série a další očekávané epizody a pořád to tam bylo. Vražedné intriky, nevyřešená traumata, nové potenciální hrozby, proplétání charakterů, které bychom vedle sebe nikdy nečekali (a z toho plynoucí nezapomenutelné hlášky či romantické jiskření), a konečně i trocha té epiky a střetů vysloveně na ostří nože. A to vše v neuspěchaném tempu, které poskytovalo možnost umně stmelit vyprávění na několika úrovních a propojit obrazy z rozdílných prostředí do promyšleného emocionálního celku. A co víc, skoro každá důležitá postava procházela vlastním příběhem, který by si zasloužil vystřihnout do zvláštního seriálu a nezapadl by do průměru, a tyto epizodní děje byly natolik různorodé a specificky atraktivní, že dostatečně pochvalná slova k celé střípkovité struktuře prvních pěti sezón Hry o trůny snad ani neexistují - převážně konverzační boj Tyriona s jeho mocenskými rodinnými příslušníky dospěl snad k nejsilnějšímu soudnímu líčení, jaké jsem kdy v televizi viděl, Jon Sníh se Samem a divokými utvářeli v okolí Zdi nejmrazivější a nejosudovější fantasy od Pána prstenů, Daenerys se svou nálepkou vyvolené, dobyvatelskými obštrukcemi a milujícím Jorahem, který si musel najít cestu zpět do její přízně, odrážela pomalý přechod k moci a jejímu upevnění a paličatá Arya se po boku sarkastického Ohaře či bad ass Muže bez tváře stávala z malé holčičky nebezpečným zabijákem. A hrdinové také zcela neočekávaně putovali hrobníkovi pod lopatu a nikdo si nemohl být jistý, kdo z nich se dožije následující epizody.

S příchodem sedmé série ale přichází i zcela odlišný přístup k látce. Autoři pochopili, že jejich dílo se stalo v průběhu oněch šesti let natolik populární, že už zkrátka není čas točit jednotlivé epizody pro čistou radost z mnohavrstevného vyprávění a uhýbat se chytře tomu, čím je současná divácká generace rozmazlená z filmových velkofilmů - epickému konfliktu. Už poslední série více než jasně naznačovaly, že zvyšující se rozpočty dovolují proměnit intrikářské interiérové hry v monumentální exteriérové řežby, kde cáká krev, k zemi padají stovky komparzistů či digitálních postav a nad hlavami lítají draci, ale až nyní byl rychlému směřování za konfliktem podřízen samotný narativ, který se nejenže smrsknul pouze na Západozemí, ale v podstatě zůstal jen u třech táborů - 1) Daenerys, s níž přicestovali přes moře Tyrion a Varys, nově se k ní připojili Jon Sníh s Davosem a tvůrci co nejrychleji uzdravili Joraha, aby se mohl vrátit a schytávat další a další friendzone posměšky; 2) Královo přístaviště s maniakální královnou Cersei a jejím bratrem Jamiem, s nímž ale cloumají pochybnosti a dá se odhadnout, že pod její sukní dlouho nezůstane; 3) Zimohrad, který v době Jonovi nepřítomnosti opanuje Sansa a potýká se s posledním velkým intrikářem Malíčkem.


Jelikož je Zimohrad pevně oddán králi Severu Jonovi a ten zase našel dle očekávání zalíbení v hezké tvářičce Matky draků, rýsují se na obzoru hned dva konflikty, které navíc hrozí prolnutím a skutečně památnou bitvou - Jon s Daenerys proti nemrtvým, tedy čtvrtému táboru, a královna Cersei proti všem. Jak jsme si mohli povšimnout, sedmá série zcela upustila od zobrazování dílčích dějů, které jen letmo načrtává, a v podstatě vše je podřízeno jen tomuto atraktivnímu rébusu tří stran v jedné velké blížící se válce. Scénáristé spěchají a chtějí ždímat hodně epiky, a byť vlastně nic důležitého nevynechali a nelze považovat tuhle sezónu za špatnou či dokonce nezajímavou, původní rámcový charakter výpravy zůstal okleštěn na standardní hollywoodskou kinematografii atrakcí, kde se vše musí dít řádně opulentně a divák musí dostat především to, co chce a co je správné. Proto ty klišé v podobě záchran na poslední chvíli či extrémně rychlého prostorového putování hrdinů, které se zkrátka v této monumentální hře nebere jako něco, nad čím by měl zažraný divák přemýšlet a lámat si s tím hlavu.

Z tohoto úhlu pohledu také odvozuji mou nejdůležitější událost celé série, kterou není ani epická bitva Lannisterů s Dothraky, ani strhující výprava sedmi statečných za Zeď a skolení neskolitelného draka, nýbrž tichá smrt zdánlivě nedotknutelného Malíčka, kolem něhož se na Zimohradě odvíjela jediná linie, která připomínala tu starou dobrou intrikářskou hru. Jeho odhalení a zabití je na jednu stranu naprosto logickým a srozumitelným utnutím posledního lanka mezi dvěma rozdílnými přístupy k tomu, jak se Hra hrála a jak se bude hrát, na druhou stranu mě zamrzelo, že tahle postava, jakkoli prolhaná a ctižádostivá, ustoupila tomu, co všichni chtěli vidět, a uvolnila místo nekonfliktnímu navození konfliktu a dvěma ženským postavám (Sansa a Arya), z nichž ani jedna mi není tak sympatická jako jediný vous na Malíčkově kníru. Hře o trůny tak nic nebrání v tom, aby za rok vyrukovala s šesti posledními epizodami hollywoodských výpravných parametrů, kde jsou karty jasně rozloženy a divák se už (bohužel) nemusí bát, že by ho něco nepěkně zaskočilo. Hora se tak podle všeho parádně seřeže s Ohařem, Euron s Theonem a Jamie bolestivě zradí Cersei, jen aby bastard Jon Sníh slavně odrazil s pomocí draků armádu nemrtvých a posadil se na Železný trůn. Nebo bude snad všechno úplně jinak?

P.S. Kit Harrington je fakt nejprkennější herec posledních let, ten jeho jediný výraz by ve skutečnosti nesvedl ani babu Kelišovou k tanci na obecním plesu v Hošticích. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

RECENZE: Mimi šéf - Vtipná a nenáročná parodie

RECENZE: Ztracené město Z - Opojné uctění klasického vyprávění

RECENZE: TO - Důstojný úryvek z Kingova opus magnum