RECENZE: TO - Důstojný úryvek z Kingova opus magnum


TO bych nikdy nevěřil, že TO Hollywoodu zabere takovou dobu, než TO natočí znovu. Přesně 27 let si fanoušci a obdivovatelé Stephena Kinga, bezpochyby nejlepšího romanopisce současnosti, museli počkat, než továrna na sny zkonstruovala novou verzi jeho pravděpodobně nejslavnější a nejúžasnější knihy. Tedy stejnou dobu, jakou vždy odpočívá ve zdejším fikčním světě strašlivý klaun Pennywise, než znovu rozjede své vražedné řádění a stane se noční můrou pro děti v jinak malebném městečku Derry. Pro děti, jejichž fantazie je činí vysoce zranitelnými a dává zlu šanci přijmout ty nejděsivější představitelné podoby...

TO snad ani nelze považovat za běžnou a obyčejnou knihu, stejně jako Kinga nelze brát jako úplně normálního smrtelníka a spisovatele. Přezdívaný Mistr hororu má na svém kontě sice takové perly jako Osvícení, Carrie nebo Prokletí Salemu, ale žádný z uvedených "hororů" ani zdaleka nedosahuje komplexnosti a vrstevnatosti téhle ikonické story. Proč píšu vlastně "horor" v uvozovkách? Inu, protože čím jsem starší a čím více se snažím ponořovat do toho, jak jsou příběhy ve filmech a knihách vyprávěny od samého základu, tím více se mi štítí třídit tahle umělecká díla do žánrů a svazovat je tak stereotypními konvencemi. Obzvlášť v dnešní době, a mluvím teď pouze o filmech, si velká část publika předem stanovuje očekávání podle toho, v jakém žánru je aktuální snímek na základě trailerů a celkové propagace (která přitom hlavně u vysokorozpočtových projektů většinou lže, aby navýšila přitažlivost ukazovaného materiálu) zaškatulkován, a pokud náhodou dostanou něco jiného, co přesně nesplňuje masovou představu o "infarktovém hororu", "nadupané sci-fi" nebo současné generační komedii, tak film, ať už sebelíp odvyprávěný a vystavěný, je nenávratně strhán jen pro svou zbrkle a nesprávně udělenou žánrovou nálepku. Nechci tím určitě tvrdit, že TO není žádný horor. King ve svém románu skutečně vytváří naprosto děsivé a nepříjemné pasáže, v nichž umírají nevinné děti, ale zároveň je promyšleně podřizuje rozmáchlému psychologickému příběhu, který nemá být omezen na strašení dětiček a ohraný boj dobra proti zlu. V popředí jsou postavy, jejich vnitřní vývoj, zbavování se strachu a okovů společnosti, boj proti předsudkům, nadřazeným (dospělí) a minulým traumatům. 

Ať už se to někomu líbí nebo ne, tohle všechno King do knihy zahrnul, a když navíc přidal svůj vrozený cit pro vytváření silných emocionálních podkladů a nezapomenutelných charakterů, které buď milujeme nebo nenávidíme, stvořil nesmrtelné a geniálně odvyprávěné dílo, které lehce spojuje dvě příběhové linie v rozmezí takřka třiceti let a nedává čtenáři šanci, aby se odtrhnul a nebyl zvědavý, jak to absolutně s každým i s jeho osobním bojem dopadne. Režisér Andy Muschietti i všichni u Warnerů samozřejmě dobře věděli, že jeden kvalitní celovečerní film z tak obsáhlé předlohy splácat prostě nejde, a tak příběh celkem logicky zredukovali pouze na dětskou linii s tím, že té dospělácké se dočkáme v rámci volného seqeuelu. Sledujeme tak ústřední partu sedmi přibližně třináctiletých dětí, kteří by si chtěli roku 1989 užívat slunných prázdnin, místo toho jsou ale nuceni postavit se děsivému přízraku, který na sebe bere podoby jejich nejtíživějších nočních můr a způsobuje, že děti v Derry mizí jako na běžícím pásu. Největší motivaci k přemožení zla má přitom koktající Bill Denbrough, který se musí již od podzimu předešlého roku potýkat se zmizením svého mladšího bratra Georgieho. Ale i ostatní jeho staří či noví přátelé jsou postupně zahnání do kouta a musí se rozhodnout, zda jen čekat a snášet trýznění záhadného klauna Pennywise, který je dle historických dokladů starší než jakákoli pozemská bytost, nebo se postavit svým strachům a dospět.

Nutno uznat, že s tímto titulním dějovým schématem si scénáristé poradili opravdu na jedničku. Každá postava dostane své malé intro, během něhož jsou srozumitelně načrtnuty její povahové přednosti či fobie, a jejich společný příběh se nadále rozvíjí velice konzistentně, aniž by v jediné chvíli nebylo absolutně zřejmé a pochopitelné, proč tahle postava dělá zrovna tohle, jak se tyhle postavy mohly potkat nebo co je k jejich činům vnitřně motivuje. Muschietti má navíc velmi dobře sladěný rytmus vyprávění, kdy pravidelně (ale nikoli únavně) střídá 1) scény, v nichž figuruje jediná postava z dětské party, která čelí prvnímu setkání s hnusným klaunem, se společnými scénami, které zasazují hrdiny do jejich přirozeného prostředí a vymezují prostor pro hromadné motivy; 2) v druhé polovině pak společné scény ve znamení sbírání nových informací o TO a řešení hromadných konfliktů se scénami, kdy děti čelí monstru tváří v tvář již také společně. Celkově je zřejmé, že tvůrčí tým chápe rozsah a interpretační možnosti Kingova románu, které jsem nastínil výše, a podle toho zachází i s budováním a vývojem hlavního motivu - strachu. Vyjma úvodu, který je mrazivým a šokujícím vhozením do atmosféry příběhu přesně dle vzoru knihy (a šokuje i tím, jak nemilosrdně naloží s nevinným malým dítětem), pracuje první polovina s typem strachu, který má odpovídat perspektivě dítěte s bujnou fantazií. Nedočkáme se žádných laciných lekaček, ale čisté hrůzy z toho, že společně s dětmi spatříme výjevy, před nimiž bychom v jejich kůži vyděšeně utíkali ještě déle než Forrest Gump - bezhlavá zombie, uslintaný malomocný, krev stříkající z umyvadla nebo obří klaun vylézající z obrazů promítaných na zeď - nic z toho nepůsobí ani trochu směšně, naopak nás soucit s postavami a strach přiková do sedaček a nedá vydechnout. Souvisí to samozřejmě s tím, jak dobře film s postavami pracuje - momenty strachu jsou střídány s pasážemi, kdy si naše dětská parta prostě jen užívá léta, a divákovi je s nimi příjemně, aniž by to působilo jakkoli kontrastně k hororovým částem. Druhá polovina ale charakter strachu postupně mění - dětská skupina se semkne a zlo dostává víceméně konkrétní obraz, proti němuž se začíná zbrojit. Místo velkého strachu o postavy se dere do popředí jejich vývoj, divák přejímá jejich touhu po pomstě a těší se, až ta zákeřná klaunská svině dostane pořádně po tlamě.


Přesto všechno je ale znát, že se jedná o pouhý úryvek z obrovského eposu, kterému by slušelo nejvíce zpracování ve stylu loňských Stranger Things, tedy coby několikadílná série. King v knize stoprocentně využil všech sedm titulních postav, jejichž osobní problémy dokázal mistrně nalepit na dějový kolotoč a navýšit tak motivační sevřenost celku, což zkrácená filmová verze nemá šanci dokázat. Přestože sympaticky představené jsou všechny, uspokojivě rozvedeny jsou pouze postavy Billa, Beverly a touštíka Bena, mezi nimiž se odehrává jediný přesahující osobní motiv. U hypochondra Eddieho je snaha o zobrazení osobních traumat poněkud odfláklá, ale rozhodně méně než u slušňáka Stanleyho a černocha Mika, kteří jsou většinou jen do počtu, nebo hláškujícího Richieho, jehož využili scénáristé hlavně k povinnému konfliktu s cílevědomým Billem. Hodně rychle je odbyto i pátrání po minulosti TO, které proběhne víceméně jen během jedné (byť naprosto vynikající) scény při promítání v garáži, a nepřesvědčivě působí i záporná postava Henryho Bowerse, který se chová od začátku stejně a jeho přerod není příliš uvěřitelný. A snad i závěr v tunelech mohl být více vizuálně vynalézavý, ale to už je jen nepatrná a zanedbatelná výtka.

Vše špatné je však odsunuto na druhou kolej prvotřídním stylistickým rukopisem a po většinu stopáže vynalézavou režií. Strašící scény jsou velmi přehledné a intenzivní, s dobře využitým quick-motion a orientací na detaily, exteriérové pasáže zase nahání husinu zásluhou špičkové kamery, která mimo jiné nádherně pracuje s nadhledy, a všemu nasazuje korunu hudba, za níž by si Benjamin Wallfisch zasloužil snad i oscarovou nominaci. A samozřejmě je to celé úžasně osmdesátkové a spielbergovské, s vynikajícím dětským castingem a poctivou atmosférou záhadných dětských dobrodružství, do něhož snad ani nebylo zapotřebí vkládat tolik překvapivě krvavých záběrů. Ve výsledku nic převratného či blížícího se genialitě knižní předlohy, ale jisté je, že takhle promyšleně odvyprávěných a řemeslně krásně nostalgických hororů v Hollywoodu moc nevzniká, a že se rozhodně vyplatí na tenhle kousek vyrazit do kina. A kdyby nic jiného, tak mě Muschiatti svým šikovným režisérským dotykem a upřímným přístupem k obsáhlé látce donutil k tomu, abych si v nejbližší době knižní verzi příběhu přečetl už potřetí. A to s velkou chutí...

80%
TO / IT
USA, 2017, 135 min

Populární příspěvky z tohoto blogu

RECENZE: Mimi šéf - Vtipná a nenáročná parodie

RECENZE: Thor: Ragnarok - Nesmírně zábavný multižánrový slepenec

TÉMA: Zemřela s Malíčkem původní podstata Hry o trůny?