RECENZE: Thor: Ragnarok - Nesmírně zábavný multižánrový slepenec



Uplynuly sotva čtyři měsíce od poslední marvelovky, dva a půl roku od poslední týmovky a čtyři roky od druhé sólovky, a vyrýsovaný bůh hromu z bájného Asgardu se vrací na plátna kin v dalším filmu, od dalšího režiséra a s dalšími velkými hereckými jmény. A také evidentně se zcela novými ambicemi a vyprávěcím směrem, který otevřeně vytváří zábavný a takřka parodický ekvivalent k dosavadním příběhům Avengers, kde se s humorem definitivně roztrhl pytel a stylizace vytvářeného světa i ozvláštňující vedení ne úplně klasické zápletky nabývají multižánrových rozměrů, jaké jsme dosud u Marvelu neviděli.

Začněme ve zkratce o tom, kdo měl celý projekt oficiálně pod palcem. Jméno novozélandského režiséra Taiky Waititiho zřejmě nezasvěceným konzumentům filmové zábavy nic moc neřekne, nicméně se jedná o mega sympatického chlapíka, jehož poslední dva snímky, rádoby dokument o soužití několika generací upírů s názvem Co děláme v temnotách a ztřeštěná obžaloba sociálních médií a péče o sirotky Hon na pačlověky, nejenže naplno prokazují Waititiho výstižný smysl pro humor a nadsázku, ale také jeho schopnost vést příběh nepředvídatelně a zručně vypointovávat drobné epizodky a zdánlivě nahodilé motivy. Když jsem se tedy dozvěděl, že právě tenhle osobitý tvůrce, který mimo jiné ve svých filmech také hraje (a to výborně), dohlédne na novou kapitolu marveláckého vesmíru, šel jsem samou radostí neplánovaně na pivo. A natěšení se ještě zdvojnásobilo po vydání první upoutávky, kde nezbývalo než žasnout nad pestrobarevnou, ale od pohledu zábavnou a autorsky sebevědomou vizuální smrští, do níž hravě dunil Immigrant Song od Led Zeppelin. Charakterový odklon k uvolněnosti a humoru Strážců galaxie byl zřejmý a trailery ho vlastně i vnucovaly, o to víc mě však nakonec potěšilo, že výsledné dílo jde svou vlastní cestou a dokáže být originální nejen verbálním vtipem, ale i narativním schématem a stylistickým uchopením.

Podíváme-li se na hrubou podobu zápletky, nic objevného a složitého skutečně nenajdeme. V úvodní scéně nejprve spoutaný Thor efektně spráská na divné planetě armádu divných stvoření v čele s ohnivým démonem hrozícím zničením Asgardu (a ještě předtím stihne vtipnou formou sdělit kostlivci, co předcházelo, a uvést tak diváka do obrazu), načež se po dlouhé době do Asgardu sám vrací a najde zlobivého bratra Lokiho, který nechal jejich otce zavřít do domova důchodců na Zemi. S pomocí Doctora Strange najdou otce na mořském pobřeží v Norsku přesně ve chvíli, kdy zvláštním mimozemským způsobem umírá, čímž se vysvobozuje naštvaná Hela, bohyně smrti a Thorova starší sestra, která si hodlá vydobýt vládu nad celým vesmírem. Při následném mezihvězdném přesunu na Asgard jsou Loki s Thorem vrženi na jakousi hipísáckou odpadkovou planetu pod vedením zjevně nafetovaného Jeffa Goldbluma, kde je Thor nucen bojovat v aréně se starým známým Hulkem a zároveň hledat způsob, jak se dostat zpět na Asgard a zachránit ho. Jednoduché jak facka, jistě, ale nebyl by to Waititi, kdyby vše dříve viděné nedokázal podat okázale, neortodoxně a prostě zábavně. Nyní upozorňuji na to, že se nevyhnu spoilerům. Na výstavbě syžetu mě zaujalo několik věcí, přičemž tou více nápadnou je neustálé oddalování vyvrcholení a rozkročení příběhu do dvou v podstatě samostatných rovin. Po nechtěném výsadku na odpadkové planetě sleduje narace v pravidelných intervalech právě Thora, který je vězněn v pozici gladiátora, a Helu upevňující svou moc na Asgardu, kde zároveň prostřednictvím neuvědomělé postavy Karla Urbana informuje diváka o své minulosti, jakožto i o minulosti Ódina a celé planety. Linie s Thorem nejprve klame diváka, který automaticky očekává sérii zápasů s Hulkem a epizodní vývoj alá gladiátor, ale po prvním souboji se od tohoto konceptu náhle upouští a vytváří se deadline, který motivačně propojuje obě linie nejen na úrovni Thorovy vnitřní motivace (zachránit Asgard), ale i v očích diváka skládajícího si pravděpodobný scénář - Thor se totiž napojí na všemohoucí zrak Heimdalla, který skrývá obyvatele Asgardu ve skalách, a zjišťuje, že musí zakročit dříve, než Hela úkryt objeví.

S tímto dějovým rozkročením souvisí i to, že film má ve finále hned tři záporáky. Dle klasických vzorců superhrdinských filmů, kde se preferuje jedna viditelná a jasně motivovaná hrozba, by měla být jediným charakterem na odstřel Hela, jenže oddalováním jejího střetu s klaďasy vznikl prostor pro netradičního záporáka Goldbluma, který je v podstatě přímou parodií na klasické komiksové záporáky uvnitř filmu s klasickým komiksovým záporákem, a jeho účelem je hrdiny zdržovat a znesnadňovat jejich přesun k "vážnějším tématům". Tenhle netradiční koncept chytře kulminuje v samotném závěrů, kdy sice dochází k očekávanému souboji zástupců dobra s největším zlem (a to přesně v okamžiku, kdy vrcholí deadline a nevinné obyvatelstvo s Heimdallem je zahnáno při útěku do kouta), ale vše se řeší osvobozením třetího záporáka, démona Surtura poraženého Thorem v úvodní scéně, který zničí Helu i s celým Asgardem a naplňuje tak nevyhnutelný osud, neboli Ragnarok. A uprostřed toho všeho se vyjímají tři vedlejší postavy, u nichž Waititi pro změnu zábavně variuje jejich zápornou a kladnou pozici k Thorovi. Za prvé Hulk, který vstupuje na scénu jako Thorův protivník v aréně, kde se bojuje na život a na smrt, a byť se k němu poté přidává, stále je to Hulk a nikdo si nemůže být jistý, co v příští chvíli udělá. Za druhé nová tvář v podobě krásné Valkyrie, která Thora na odpadkové planetě zajme, dovleče k diktátorovi a dává mu celkově slušnou sodu, ale nakonec vychází najevo, že pochází také z Asgardu, a syžet znovu jen oddaluje její prozření a navázání kladného vztahu s Thorem. No a třetí starý známý nezbeda Loki, jenž intrikuje v průběhu celého filmu a v závěru divák nemůže tušit, na jakou stranu se přikloní.


Netřeba asi dodávat, že zmíněná hra se zápornými a kladnými hodnotami dovoluje vytvářet naprosto nezaměnitelné interakce a seskupení postav, které jsou tak šílené, až jsou strašně zábavné a přirozené. Nejsrandovnější postavou filmu navíc není zmiňovaný Grandmaster Jeffa Goldbluma, nýbrž otrok Korg, přátelská kamenná bytost, kterou naprosto fenomenálně namluvil samotný Waititi a který hned při své první scéně předesílá, že zkoušel vytvářet revoluci (na níž ale dorazilo jen pět lidí), a nabízí Thorovi, jestli se nechce k jeho budoucí přidat (tedy přímé upozornění narace na to, že film se bude vytváření nečekaných spolků v budoucnu věnovat). A tím jsme se dostali až k samotnému humoru, který prostě šlape a funguje, což je ale dáno z velké části tím, že Waititi pro něj vytvořil adekvátní podklad a podmínky. Je ale třeba uznat, že občas se jede hodně přes čáru a vtipnému efektu jsou bohužel podřízeny i vrcholné akční scény, které samozřejmě vypadají nádherně jako pomyslné dítě Toma Hardyho a Alexandry Daddario, ale postrádají jakýkoli nádech něčeho důležitějšího než stylizované báchorky natočené pro radost a reflektující až příliš (byť opravdu promyšleně) to, čemu bychom se podle režiséra měli pouze smát.

Musí se ale nechat, že v rámci zvoleného systému díla je každá stylistická volba obhajitelná a správná. Ať už videoklipový charakter akce za doprovodu Immigrant Song, který závěrečným vyústěním příběhu, záchranou lidu a hledáním nového domova nabyl takřka diegetických a metaforických hodnot, nebo evidentní odlišnosti v barevném spektru obou dějových linií, které pomáhají udržovat soudržnost výpravy a oddělují dva světy s různými žánrovými odnoži - temnější Asgard s klasickou fantasy poetikou a druhá planeta (jejíž název mi vypadl - zkrátka odpodková), která je čirým přenesením pestrobarevných komiksových stránek s vlastním vývojem a postapokalyptickým prostředím špinavého, chaotického velkoměsta. A jako uzavřený celek to všechno krásně funguje, a to i navzdory řadě klišé, hromadnému nabírání nových postav alá pilot k seriálu a dost násilnému odklonu od zajetých marvelovských principů. Takhle zábavný a osvěžující blockbuster tu nebyl dlouho a troufám si říci, že ani nebude, dokud ho znovu nevykouzlí sám Waititi. Jo, mám toho chlápka rád...

80%
Thor: Ragnarok
USA, 2017, 130 min

Populární příspěvky z tohoto blogu

RECENZE: TO - Důstojný úryvek z Kingova opus magnum

RECENZE: Mimi šéf - Vtipná a nenáročná parodie

TÉMA: Zemřela s Malíčkem původní podstata Hry o trůny?