RECENZE: Insidious: Poslední klíč - Důstojné zakončení úspěšné hororové ságy


Hned z kraje nového roku do kin vlétl v pořadí již čtvrtý díl série Insidious, který má být podle názvu také dílem posledním, měl by tedy definitivně uzavřít a propojit nedořečené linky či bílá místa fikčního světa, kde o znepřátelená stvoření opravdu není nouze. Jak toto finální rozuzlení dopadlo?

Na začátek si neodpustím nadhodit otázku hlodající v mé hlavě již při oznámení, kdo že bude sedět na režisérské stoličce. Že James Wan ponechal volnou ruku svému dvornímu scénáristovi a také samozřejmě velkému příteli Leigh Whannellovi je více než pochopitelné. Insidious (2010) přeci jen nebyl první projekt, na kterém společně spolupracovali. Proč ale Wan svěřil své dítko do rukou nezkušeného Adama Robitela, neznámého režiséra, který má na pažbě pouze jeden found footage (a scénář k Paranormal Activity: The Ghost Dimension (2015))? Osobní přátelství, ale také to, že se Robitel vyprofiloval jako talentovaný hororový tvůrce zapříčinily, že dostal možnost projevit svůj režisérský potenciál naplno a Poslední klíč mu spadl do klína. Taking of Deborah Logan (2014) byl sice průměrný found footage, nicméně obsahoval několik odvážných scén, díky kterým si jednoduše získal důvěru Wana a Whannella. A tuto důvěru se mu povedlo oplatit až s nečekanou bravurou.

Děj se točí kolem dobře známé postavy, Elise. Nebudeme si nic nalhávat, je to její postava, která vždy byla nejzajímavější a ukrývala v sobě nádech tajemnosti. V tomto díle se bude muset vypořádat s duchy minulosti, přičemž někteří z nich budou její vlastní krve. Zápletka je jednoduchá: Neznámý muž zavolá Elise, že ho sužují entity nepatřící do našeho světa. Elise se proto musí vrátit do domu, ve kterém vyrůstala, i když to bude znamenat, že otevře staré rány, který se již nikdy nemusí zacelit…

Mellisa Rainier (Spencer Locke)

Absenci komplexnějšího příběhu kompenzuje aspekt, který by měl v duchařském hororu nejspíš figurovat nejvíce. Lekačky. V první půli fungují opravdu mistrovsky, v druhé už poleví, ale stále se nevytrácí ten pocit nepříjemné atmosféry, která je prostě a jednoduše doménou každého dílu Insidious. Nezastávám názor, že se Insidious stále a stále vykrádá sám sebe, je to série, která se svým pojetím odlišuje od ostatních filmů stejného žánru, jede si vlastní cestou a pořád funguje. V tomhle díle se navíc kombinují scény, kdy je lekačka vystavěna na zvuku a kdy pouze sledujeme temnou postavu kdesi v zákoutí. Tento přístup se mi jeví jako odlišný vzhledem k prvním dvěma dílům, které fungovaly na bázi nekončících smyčců.

Co ale Insidious vždy odlišovalo, byl humor. Zde se nabízí otázka: Jak moc rušivým elementem humor v hororu je? Humor na jednu stranu může narušit kontinuální atmosféru vytvořenou čistě přístupem vytvoření strachu, na druhé straně funguje jako vhodná rytmizace tempa, kdy se střídají sekvence s čirou hrůzou a humorné sekvence, čistě na oddych diváka. Je jasné, že Wan tudíž nechtěl vytvořit čistokrevný horor, ten zastupuje Conjuring (2013). Insidious znamenal formální hororový experiment, kde se prostě chtěl vyřádit. A Adam Robitel toto vytáhl na nejvyšší stupeň a prostřednictvím dvou vtipných ghostbusterů řádí ostošest. A jde mu to – Specse a Tuckera si nemůžete nezamilovat, a právě oni jsou jeden z největších taháků tohoto dílu. Robitel má mimochodem zajímavou úchylku - ve všech svých filmech se nebál obnažit starou ženu. 

Poslední klíč má samozřejmě i své stinné stránky. Kromě spousty nelogičností (jak už je u hororu zvykem) a nedořečeností, ztrácí v závěru dech a snaží se kostrbatě našroubovat linky příběhu tak, aby se zacyklil, což má spíše opačný efekt a divák může odejít mírně roztrpčený. Někomu se ale takové navázání určitě líbit bude.

Elise Rainier (Lyn Shaye)

Zatímco první díl působil jako originální zjevení na půdě atmosférického duchařského hororu, díl druhý tento fikční svět důmyslně rozvíjel, rozvracel některé představy a využíval potenciálu svých postav, s dílem třetím se vytratily gotičtí duchové a byl postaven na děsivějším záporákovi, přičemž nikterak nerozvíjel možnosti astrálního cestování, Poslední klíč dostává svému názvu a funguje jako vhodné doplnění ságy, a to z hlediska a) doplnění minulosti hlavní postavy a za b) přitažlivé rozšíření astrální dimenze, ve které tentokrát hraje prim luxusní záporák – ale i zde platí pravidlo, že záporná postava v hororu je děsivější, pokud vidíme pouze náznaky, ale když se ukáže v plné vizáži a síle, ztrácí na efektivitě.

Běžte na to. Pokud jste fanoušci série a po třetím dílu jste ztratili trpělivost, dejte Insidious poslední šanci. Originalitou tento kus sice zrovna neoplývá, je to ale vůbec ještě v současném hororu možné? Dostanete dávku lekaček, mrazivé atmosféry, humoru a vlastně všeho co k Insidious neodmyslitelně patří. Teď už chybí jen film odehrávající se pouze v Zásvětí a to by v současném přístupu hollywoodské produkce nemuselo znamenat až tak nezdolatelnou překážku.

75%
Insidious: Poslední klíč / Insidious: The Last Key
USA / Kanada, 2018, 103 minut

Komentáře

Další oblíbené články

RECENZE: Tři billboardy kousek za Ebbingem - Obstál ceněný film jednoho z nejlepších scénáristů dneška?

ŽEBŘÍČEK: TOP 10 maďarských filmů

TÉMA: Na pouti s Davidem Lynchem: Mazací hlava - Noční můra či sen o naději?

RECENZE: Disobedience - Nejvíce sexy film roku?