RECENZE: Odnikud - Herecký koncert Diane Kruger


Filmů o palčivém tématu terorismu bylo v posledních letech natočeno jak sexuálních obětí Kevina Spaceyho, přičemž ty nejznámější se většinou točí kolem zarostlých Arabášů na jedné straně a pomstychtivých amerických vlastenců na straně druhé. Režisér z rodu tureckých přistěhovalců Fatih Akim nyní přichází s alternativní verzí, v níž jsou turečtí přistěhovalci vnímáni jako nevinné oběti zautomatizovaného statutu a šílených zastánců zpátečnických ideologií.

Už pár hodin po projekci v liduprázdném sále je mi jasné. že vzpomenu-li si na tenhle snímek kdykoli v budoucnu, tak první věcí, která se mi vybaví, bude bezpochyby Diane Kruger. Uhrančivá Trójská Helena nebyla poslední dobou divákům příliš na očích a pomalu to vypadalo, že pro méně znalé obecenstvo zůstane navždy v paměti skutečně jen jako svlečená matrace prkenného princátka Orlanda Blooma, když tu náhle přichází na svět příběh, v němž svým emocionálním výkonem vyráží dech a říká si o Oscara hlasitěji než Angelina Jolie Bradovi o alimenty. Hlavně díky ní a její naprosté odevzdanosti vlastní postavě působí celé dílo natolik autentickým a syrovým dojmem, že z něj navzdory rozvláčnému tempu zkrátka nelze spustit oči. Nemluvě o tom, jak moc sexy i po čtyřicítce v takhle charakterní poloze působí (ale to už se nechávám moc unášet).

Katja Sekerci (Diane Kruger)

Každopádně tu máme jednoduchý příběh německé matky Katji, která se musí náhle vyrovnávat se ztrátou milujícího tureckého manžela a malého synka, kteří zemřeli při očividném teroristickém útoku na jejich osoby. Aby toho nebylo málo, vodu na mlýnek přilévají příbuzní z manželovy i její strany, a po pozdějším dopadení jsou samotní viníci soudem nepochopitelně osvobozeni. Režisér Akim rozděluje vyprávění do tří aktů, v nichž nejprve ukazuje tříčlennou rodinu pospolu a následně psychické trýznění ovdovělé Katji v okruhu nejbližších ("Rodina"), poté soudní proces s obžalovanými, o kterých ale divák dobře ví, že jsou opravdu vinni ("Spravedlnost"), a nakonec cestu za skutečnou spravedlností do Řecka, kam Katju zavádí informace vzešlé z procesu ("Moře"). V tomto schématu se dá jistě spatřovat parafráze Alighieriho Božské komedie, když divák nejprve prochází Peklem, aby poté v očekávání Očistce dostal pořádně na rypák a vše se uzavřelo v Ráji u moře, odkud má Katja nejkrásnější rodinné vzpomínky. To vše proloženo ještě povinnými flashbacky na šťastnější životní okamžiky, z nichž hlavně ty u moře (jak už jsem naznačil) mají velmi důležité postavení. 

Akim celkově triumfuje tím, jak se mu daří naprosto uvěřitelně napojit na psychický stav hlavní hrdinky, a donutit tak diváka, aby společně s ní veškeré okolní dění plnohodnotně prožíval. Režisér vždycky ví, kdy přepnout na detail ztrápeného obličeje, aby za podpory neskutečného Dianina herectví dosáhl maximální katarze, a to mu první dvě třetiny filmu skoro bohatě stačí. Zároveň se ale také chytře netlačí na pilu, zbytečně se nedramatizuje (samotný atentát nevidíme) a spoléhá se na autentický, postupně dávkovaný příval deprese v části první a zhnusení nad ohavností teroristického činu ve výkladové části soudní, čímž si Akim viditelně vyšlapává motivační cestičku pro nevyhnutelné revenge finále. Ale zde nastává jeden z problémů, protože poslední část se odkloňuje bohužel mnohem více k mainstreamu, atmosféru uvolňuje a v úplném závěru nemá takový katarzní účinek, jak vyprávění celou dobu slibuje. Jako osobitá studie psychického stavu člověka, poznamenaného tragickou ztrátou blízkých a otupělého okolním děním, funguje Odnikud výtečně, ale jako film o nápravě selhávajícího systému a naplnění ztraceného životního smyslu je poněkud chatrný a nepřekvapivý.

Danilo / Právník (Denis Moschitto) a Katja Sekerci (Diane Kruger)

Že je to ale vysoce nadprůměrná a silná filmařina, o tom určitě nelze pochybovat. Vyprávěcí schéma možná úplně nezvládá postihnout širší motivační vývoj hlavní postavy a v závěru zmrazit diváka tak jako v naturalistickém úvodu, ale zase se stylisticky důmyslně rozvíjí a mimo jiné přináší důležité zamyšlení nad nesnadným údělem většiny tureckých přistěhovalců v dnešní Evropě nebo nad nesmyslným systémem moderního soudnictví, kde pouhé zpochybnění očividného stačí k vynesení tragicky mylného rozsudku, ovlivňujícího celé lidské životy. Odnikud je s výjimkou poslední části narváno skutečnými emocemi, které se zkrátka nevidí na velkém plátně každý den, a já naposledy smekám v hluboké úkloně znovuzrozené Diane Kruger - ženě, která si ukradla celý film, celého Oscara (momentálně bych vsadil všechno) a především, na 100 minut i moje divácké srdce...

80%
Odnikud / Aus dem Nichts
Německo / Francie, 2017, 106 minut

Komentáře

Další oblíbené články

RECENZE: Gotti - Pokus o desátý comeback Johna Travolty

ŽEBŘÍČEK: TOP 10 maďarských filmů

TÉMA: 10 důvodů, proč už Simpsonovi tolik netáhnou

TÉMA: Nešťastné remaky a pokračování - Halloween - část 2/2