RECENZE: Tři billboardy kousek za Ebbingem - Obstál ceněný film jednoho z nejlepších scénáristů dneška?


Už v době, kdy jsem před nějakými šesti lety poprvé zhlédnul černohumornou britskou nádheru V Bruggách, jsem si jméno Martina McDonagha tučně vyznačil do kolonky tvůrců, jejichž další projekty bedlivě očekávám. Následující snímek Sedm psychopatů sice nezanechal až tak žhavé dojmy, ale přesto ukázal precizní práci s vyprávěním či vývojem postav, která je McDonaghovi, mimo jiné špičkovému dramatikovi a spisovateli, zkrátka a dobře vlastní. Příští týden do našich kin přihopsá jeho třetí celovečerní zářez, který se špetkou coenovské poetiky a překvapivě melancholickým humorem sleduje boj rozervané matky Frances McDormand s policejní institucí a vlastním přesvědčením o životní spravedlnosti. A nehodlám nijak chodit kolem horké kaše - Tři billboardy kousek za Ebbingem jsou veliká pecka.

Půjdu bez okecávání rovnou k věci. McDonagh opět sepsal vynikající plnohodnotný příběh, u kterého je radost sledovat propojenost jednotlivých motivů, postupně odhalovanou funkci jednotlivých postav nebo prostě jenom to, jak jsou ony postavy nádherně napsány a do puntíku přesně zahrány. A zároveň se jedná o příběh, který kromě pasivního sledování svou výstavbou a sdělením vyžaduje od diváka i nezbytné hlubší napojení a přemýšlení, což je něco, co alespoň pro mě dělalo vždycky filmy velkými. Syžet se věnuje jisté Mildred Haynesové, jíž byla přibližně před rokem brutálně znásilněna a zavražděna dcera a která na nemohoucnost místní policie jakkoli s případem pohnout reaguje tím, že si pronajme tři nevyužívané billboardy u silnice a polepí je nápisy, které na selhání vyšetřovatelů poměrně agresivně upozorňují. Její zoufalé snaze oživit takřka zapomenutou tragédii ale v poklidném Ebbingu nikdo nerozumí a startuje série překvapivých událostí, které zcela obracejí životy titulních hrdinů a postupně mění jejich pohled na celou záležitost. 

Tři billboardy v podstatě navazují na tradici komorního V Bruggách (2008) a mnohem více než černohumorné povzdechnutí nad životem evokují svou výstavbou dramatickou divadelní hru, založenou na vývoji vzájemně propletených postav, kde ony výhružné billboardy slouží pouze jako katalyzátor děje a nadále mají mnohem menší význam, než by jeden zprvu hádal. McDonagh zvládá obdivuhodně detailně znázornit psychiku a náturu tří titulních postav - odhodlané a rázné matky Haynesové v podání McDormand, cholerického a věčně nasávajícího policisty Dixona (výborný Sam Rockwell) a šerifa Willoughbyho (Woody Harrelson), přičemž celý příběh následně vystaví na jejich neodhadnutelném vývoji. Zprvu největší odpůrce billboardů Dixon je tak postupně vystaven obdobnému, v podstatě paralelnímu vývoji s hlavní hrdinkou - zatímco v Haynesové bouchají saze kvůli neschopnosti policie dopadnout viníka a vztek si vylévá prostřednictvím billboardů, Dixona srazí do kolen aktuální dění kolem šerifa Willoughbyho a veřejně si vylévá vztek na člověku, který Mildred billboardy pronajal - oba paralelně se vyvíjející charaktery se pak setkávají v nezapomenutelně provedené scéně, kdy Mildred zapálí policejní stanici, a jejich příběh vrcholí ve chvíli, kdy už si oba uvědomují marnivost svého jednání a neblahý dopad na okolní společenství. A uprostřed toho nádherně vkloubená postava šerifa, která pomáhá Dixonovi vykročit konečně správným směrem a Mildred ukazuje, že život prostě nemusí být vždy fér, přičemž to díky preciznímu režijnímu dotyku, který dokáže skloubit sprostý humor a neočekávané výbuchy aktérů alá Coeni s uvěřitelným vykreslením lidské psychiky, nepůsobí ani trochu afektovaně nebo sentimentálně. Naopak, tolik takhle silných emocionálních motivů, které zároveň významně posouvají děj, jsem neviděl opravdu dlouho.


Kdybych měl v té záplavě procítěného a promyšleného vypravěčství, krásného herectví a neotřelých filmařských nápadů hledat něco vyloženě negativního, utřel bych nos. Možná snad některé dialogy pořád působí přestylizovaným dojmem a úplně se do takhle uvěřitelného příběhu nehodí. A snad ještě režisér úplně nezvládl do příběhu našroubovat Petera Dinklage, kterého na rozdíl od ostatních využil jen k záchraně Mildred před zatčením a poté ho doslovně odpálkoval, ale i to je jenom malý kaz na celkové působivosti výsledného díla. Tři Billboardy kousek za Ebbingem jsou zábavné, jsou dojemné, jsou inteligentní a dokazují, že příběh vystavěný na motivačně silných postavách představuje i v dnešní době mnohem autentičtější a půvabnější zážitek než akční digifesty nebo průhledná dramata s happyendy. McDonagh natočil film, kde zdánlivě otevřený závěr přímo skvostně uzavírá proplétající se mozaiku lidských činů a nechává diváka přemýšlet o tom, co právě prožil a co za tím vším má hledat. Neváhejte a běžte na to do kina, něco tak kvalitního už celý následující rok možná neuvidíte.

90%

Tři billboardy kousek za Ebbingem / Three Billboards Outside Ebbing, Missouri
USA, 2017, 115 minut

Komentáře

Další oblíbené články

RECENZE: TO - Důstojný úryvek z Kingova opus magnum

RECENZE: Mimi šéf - Vtipná a nenáročná parodie

RECENZE: Thor: Ragnarok - Nesmírně zábavný multižánrový slepenec

TÉMA: Zemřela s Malíčkem původní podstata Hry o trůny?