RECENZE: Black Panther - Král je v akci, ať žije král!


Třetí režijní počin stále mladého Ryana Cooglera, jenž dostal od studia Marvel velkou důvěru po úspěchu jeho debutu Frutivale z roku 2013, který uspěl v Cannes i na Sundance a následně se rozkoukal v Hollywoodském prostředí díky boxerskému spin-offu Creed (2015), přichází s dlouho očekávaným černošským hrdinou - Black Pantherem. V posledních letech hvězdy Marvelu často cestovaly celou galaxií na různé planety a zákoutí vesmíru, tentokrát ale zůstáváme na Zemi, i když lehce odříznuti. 

Wakanda. Záhadné místo v srdci Afriky, kde spolu nekonfliktně kontrastují pralesy, kmeny, domorodci, rituály či typická africká hudba společně s mrakodrapy, utopickým městem budoucnosti, nejmodernějšími léčebnými metodami, současným hip-hopem a v neposlední řadě také zbraněmi, jako například sonický oštěp z vibrania. Celým filmem jsou tyto protichůdné aspekty protkány a skvěle spolu koexistují, až si chvílemi přejete, aby vás jejími krásami a zajímavostmi prováděl komentář Davida Attenborougha. V určité formě nahrazují absentující rozvinutí samotného původu Black Panthera, jehož základní kostra je divákovi představena v úvodní krátké animaci a následně se již zaměřuje na základní pravidla systému, dle jehož pravidel Wakanada funguje, k čemuž se pak v pokročilé fázi snímku vrací a využívá je. 

Před premiérou již 18. (!) filmu v rámci Marvel Cinematic Universe (dále jen MCU) se spekulovalo o možném výraznějším přiklonění se k politickému podtextu. To se ve výsledku příliš nekoná a vyjma několika narážek na současnou uprchlickou krizi a její řešení nebo úsměvné rýpnutí do amerického prezidenta Donalda Trumpa, se Black Panther věnuje spíše než politice, černošské emancipaci, která je jedním z ústředních pilířů v rámci plynutí děje. Ovšem i přes naprosto drtivou převahu černošskými herci se nejedná o nátlakovou hru nebo až určitou formu agitace, ale důvody a motivace jsou jednoduše rozumně odůvodněny, netlačí na emoce, nesnaží se účelně černošskou rasu nadřazovat, a to i přes opticky silnou nadvládu samotného státu Wakanda. Jednoduše řečeno, kdo chce, najde si je, kdo nechce, toho neruší. 

T'Challa / Black Panther (Chadwick Boseman) a Erik Killmonger (Michael B. Jordan)

31 letý Ryan Coogler svou roli na režisérském křesle zvládl opravdu skvěle a až na občasná zakolísání tempa se nejnovější marvelovka představuje zase v o něco odlišném hávu. V rámci faktorů, jež odlišují Black Panthera od zbytku MCU, jde do popředí rozhodně hip-hopová hudba, která dělá film mnohem temnější, drsnější a hlavně osobitější. A překvapivě to v mnoha částech filmu funguje, i v akčních pasážích, což je rozhodně výrazné plus, bohužel na druhou stranu je škoda, že se v rámci současné černošské hudby netlačilo více na pilu a její potenciál na využití v rámci filmu byl lehce zazděn častým unáhleným utnutím rozjetého či rozjíždějícího se songu, který byl v danou chvíli důležitým prvkem při tvorbě atmosféry. Obdobně film párkrát narušovaly již klasicky slabší a účelně naroubované fóry s nepřehlédnutelným trademarkem studia Disney, avšak nutno podotknout, že jich bylo opravdu pomálu. Co se ale na druhou stranu povedlo téměř bezchybně jsou akční pasáže včetně soubojů, jichž si užijete opravdu mnoho a co je důležité nejsou identické, ale intuitivně reagují na danou situaci, prostor, počet postav či zbraně a prakticky při každé změně se variují. Nejedná se pouze o často proměnlivé lokace spolu s interakcí daného prostředí, ale mění se i způsob využití kamery a střihu. Jednou je kontaktní souboj dvou protivníků stříhán agresivně, rychle, bez častých celků a podruhé je souboj v otevřenějším prostředí velkého sálu uzpůsoben tak, že kamera často bez střihu prolétává mezi postavami a střihy nabízí více celků. Vzhledem k tomu, že jsou akční pasáže opravdu silnou doménou celého filmu, jejich velmi zdařilá variace se řadí mezi největší lákadla zručné režie Ryana Cooglera. 

Ovšem souboje nejsou jedinou silnou stránkou, kde Coogler boduje. Co často trápí filmy MCU jsou slabší záporáci, v poslední době se jim sice studio začalo více věnovat, viz poslední Thor (2017) nebo hlavně Spider-Man (2017), a v tomto trendu pokračuje i Black Panther. Obdobně jako ve Waititiho Thorovi se zde objevují tři záporáci, kdy každý dostane svůj dostatečný prostor a případně spolu vzájemně kooperují. Jedním z nich je až démonický Ulysses Klaue, kterého dokonale zahrál Andy Serkis (Prosím více rolí bez motion capture!), ale ústředním se stává postava Michaela B. Jordana zvaná Killmonger. Je fascinující, jakým způsobem a kolik se toho o jeho minulosti dozvídáme. Tok informací jde hned od několika podstatných postav, v různých částech filmu, od začátku až po samotný závěr, přičemž se každá postava zaměřuje na jinou část jeho minulosti a období, od útlého věku, až po současnost. Relativně dobře propracované jsou i důvody a motivace, jejichž vyznění není vůbec hloupé a velkou měrou se zaměřuje i na současnou sociální situaci, přičemž jsou kvalitně protkány s úvodní částí snímku. Ovšem samotné fakta si nechám pro sebe, jelikož film obsahuje několik zajímavých plot twistů a jak víme, spoilery jsou zlo. 

T'Challa / Black Panther (Chadwick Boseman)

Samotný ústřední hrdina Black Panther nebo-li T’Challa, jehož ztvárnil Chadwick Boseman již v Civil War (2016) zde představuje morálně pevného a stabilního krále (nikoliv příkladného superhrdinu) s naprosto odzbrojujícím přízvukem a zajímavou emoční stopou skrze zesnulého otce, která v jeho nitru bojuje s jeho přesvědčením jednat rozumně a dle pravidel, až občas připomíná Kapitána Ameriku. Přesto, že se jedná o hlavního hrdinu, ikonu samotného filmu, tak je vedlejšími postavami a výrazně záporáky často upozaďován a jeho problémy se uzavírají spíše do jeho kmene a rodiny v čele s jeho sestrou, která má evidentně nakoukáno spoustu Bondovek a v jedné scéně při představování nových technologických vychytávek toho vtipně využívá aneb příjemné pomrknutí na filmové fanoušky. 

Další sólová marvelovka s relativně novou postavou krále T’Chally se rozhodně řadí mezi ty vydařenější kousky a i přes několik ztrát zavedeného tempa, nevyužitého potenciálu hudby a překvapivě i občasným slabším efektům při více osvětlené akci v okolí džungle, se rozhodně nemá za co stydět. Studio opět přineslo nový závan do svého univerza, kde se využívá mnohem komplexnější a divácky zajímavější linka, než klasická kostra s neurputným superhrdinou předvádějícím své nejlepší kousky a bojujícím s neoblomným záporákem s minulostí na dva řádky. Pro fanoušky MCU a černošskou komunitu povinnost, pro ženy tip jak oplatit drahému protějšku utrpení při sledování posledních odstínů. 

P.S. Jak už to u superhrdinských filmů bývá, i zde jsou potitulkové scény, a to celkem dvě.

75%

Black Panther
USA, 2018, 134 minut

Komentáře

  1. Super recenze, máš to moc pěkně napsaný. Film se mi líbil, ale mám k němu několik výhrad. Finále mi přišlo slabší. Bitvu na pláni jakoby vystřihli z libovolného dílu Narnie, souboj u metra nebyl přehledný a nenabídl zajímavější choreografii. No a linka s Rossem byla úplně zbytečná, nechali ho střílet letadýlka, aby opodstatnili, proč ho do filmu vůbec dávali. Chápu, že to je jediná postava, se kterou se může "obyčejný divák" ztotožnit a působí jako comic relief, ale mně prostě Freeman nějak nesedl. Škoda je podle mě taky toho, že neukázali, jak mladý Killmonger trpěl a strádal v USA, jak jsou černoši utlačovaní a prohloubit tím jeho motivace. Někomu ty náznaky mohly stačit, hlavně asi afroameričanům. Co se týče hudby, tak si myslím, že to takto stačilo. Pochybuji, že běžní fanoušci MCU chtějí v kině poslouchat Kendricka. Navíc ty útržky bohatě stačily k tomu, aby se ve velkém prodalo hudební album.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za feedback, jsem rád, že se recenze líbila. S komentářem víceméně souhlasím, jestli soubojem u metra myslíš tu část, kde vozíky převážely vibranium, tak tam ta přehlednost lehce vázla, to je pravda, ale plně mi to kompenzovala skvěle zvládnutá interakce s prostředím a tím pádem i určitý nátlak na nějakou "taktiku boje". Ross mi přišel taky poměrně zbytečný, ani jsem neměl potřebu jej do recenze vkládat. Hudba tomu přidávala strašné koule, o to víc mě právě naštvalo, když ji po pár vteřinách utnuli, ale je to dá se říct, jen taková menší výtka. :)

      Vymazat

Okomentovat

Další oblíbené články

RECENZE: Distorted - Paranoia v sídle boháčů

RECENZE: Gotti - Pokus o desátý comeback Johna Travolty

RECENZE: Ready Player One - Svatý grál popkultury na velkém plátně

RECENZE: Disobedience - Nejvíce sexy film roku?