RECENZE: The Ritual - Hodně strašidelná túra


Většinou nejsem proti, když se britští filmaři rozhodnou rozčeřit hororové vody vlastní návnadou, protože mnohdy dovedou diváka chytit a zalomcovat s ním zručněji než hollywoodská konkurence. Nový příspěvek s názvem The Ritual (2017), premiérově uvedený ve Spojeném království již v říjnu loňského roku, rozhodně stojí za pozornost všem, kteří se podobně jako já nemohou nabažit atmosféry nekonečných lesů a číhajícího neviditelného zla.

Jedná se o práci režiséra a scénáristy Davida Brucknera, který není žádným nováčkem a podílel se už například na povídkových hororech V/H/S (2012) nebo Southbound (2015). The Ritual je ale zatím jeho nejvíce ambiciózní projekt a nezbývá než uznat, že tenhle chlapík má řemeslo v malíku a ví, jak s divákem účelně manipulovat. Příběh je postaven na jednoduché, ale nikoli blbé premise, má vtahující úvod, uvěřitelné (i když ne sympatické - o tom později) postavy a podává rozumné vysvětlení, co vlastně čtyři celkem obyčejní chlápci pohledávají sami v místech, kde za každým skalním záhybem člověk očekává, že na něj vykoukne troll nebo yetti. A právě prostředí je jedním z aspektů, s nimiž režisér pracuje opravdu výborně. Draze vypadající kamerové jízdy a letové záběry v klidnějším úvodu jsou střídány úzkostným prostředím hustého lesa, kde se kameraman může dosyta vyřádit na hrátkách s hloubkou pole či přenášením ostrosti a kde je s každým zašustěním jinak nehybných větví zřejmé, že mezi stromy číhá něco, co nemůžeme stejně jako aktéři zahlédnout. 

Tím se volně dostáváme k další dominantě - zvuku. Prvotřídní ozvučení je pochopitelně u většiny moderních hororů, které nejsou finančně přespříliš omezené, naprostou samozřejmostí, ale i tak je třeba vyzdvihnout, jak sebejistě a efektivně se tady s touhle formální složkou nakládá a jak promakané jsou zvukové efekty, na nichž je budování strachu z velké části postaveno. Všechno to šustění a lámání větví, funění postav, dusot a děsivé skřeky z neznámého zdroje nebo nelidský šepot z vedlejší místnosti dřevěného srubu vytváří dokonalou hororovou kulisu, která sama o sobě přilepí do křesla a příliš nedává vydechnout.

A tak jako Karel Brückner vedl zpočátku úspěšně českou fotbalovou repre, tak David Bruckner si velkou část filmu náramně vodí divákovu zvědavost a stupňuje napětí jako zkušený vypravěč strašidelných báchorek. Vyvržené zvíře pověšené na stromě a lá Predátor (1987), zvláštní znaky vyryté do kůry, opuštěná chata s totemem, z něhož by byl nesvůj i Chuck Norris, a konečně první děsivá úmrtí... Je to sice všechno klišé, ale díky optimální formální souhře, nepřepálenosti a celkem realistickému chování postav získává vyprávění návykovou dávku znepokojivosti a bezmoci.

Dom (Sam Troughton), Luke (Rafe Spall), Phil (Arsher Ali) a Huth (Robert James-Collier)

Nebojím se dokonce napsat, že jsem už fakt dlouho nesledoval horor jako tento, v jehož průběhu bych byl tak zvědavý na způsob vyústění a uzavření děje. Jelikož se chci vyhnout spoilerům, sdělím jen tolik, že v závěru tempo vyprávění nabere na obrátkách a skličující minimalismus postavený na náznacích a náhlých úderech převážně psychického teroru se změní nejprve ve zběsilý úprk před čím dál dotěrnějším nepřítelem (který zahrnuje mimo jiné moment jako vystřižený z původního Texaského masakru (1974)) a následně v komplexnější závěr, který rozvíjí dosud jen naznačovanou mytologii a staví zlo otevřeně na odiv. Přičemž se bohužel zas a znovu potvrzuje, že podobné horory fungují jen tehdy, když se divák bojí neznámého, a akčně pojaté zakončení nechává přihlížejícího naprosto chladným a zklamaným - nikdo nemohl očekávat zázraky, ale vadí mi, když kromě atmosféry začne stagnovat i logika a kreativita, což se naneštěstí právě zde všechno sešlo.

A jak jsem v úvodu recenze nakousl uvěřitelné chování postav, tak je třeba doplnit, že jejich představitelé disponují značně koženým herectvím a kromě ústředního hrdiny Luka, který se vnitřně užírá vinou za smrt svého kamaráda, jenž původně výlet do hor navrhl, se žádnému dalšímu aktérovi nedostane příliš prostoru k navázání alespoň drobných sympatií.

Přesto bych ale při výsledném hodnocení volil spíše pochvalné výrazy. Nedočkáme se sice kdovíjak objevného závěru a postavy působí odflákle, ale při sledování nás pročistí pořádně hutná atmosféra, koncept vyprávění je zmáknutý takřka na jedničku a z pohledu stylu se jen těžko hledají nějaká slabší místa. The Ritual je jak hororově efektivní a umí diváka vynervovat, tak i uvěřitelný v rapidně se měnící náladě ohrožované skupinky lidí, díky čemuž si v prvních dvou třetinách ponechává autenticitu a je v podstatě funkční i jako částečný lesní survival. Rozhodně mě po jeho zhlédnutí nikdy ani nenapadne odjet na túru do švédských lesů - to už raději na doživotí k Chocholouškovi.

70%
The Ritual
Velká Británie, 2017, 94 minut
ČSFD.cz

Komentáře

Další oblíbené články

RECENZE: TO - Důstojný úryvek z Kingova opus magnum

RECENZE: Mimi šéf - Vtipná a nenáročná parodie

RECENZE: Thor: Ragnarok - Nesmírně zábavný multižánrový slepenec