RECENZE: Annihilation - Mimozemský ekosystém ohrožuje Natalie Portman


Po spoustě nezdarů, které měly původ jak v podobě vlastní produkce, tak v poslední době i při odkoupení práv na vybrané projekty, se úroveň celovečerních filmů s logem Netflixu pokusil vyzdvihnout britský režisér a scénárista Alex Garland, který má za sebou debut s názvem Ex Machina (2014). Před několika měsíci se tak vzhledem k slabším testovacím projekcím a předpokladu mizivého zisku v kinech, proslýchalo o prodeji práv na film Annihilation, dle stejnojmenné literární předlohy. Tak se nakonec i opravdu stalo a nové sci-fi se 12. března prezentovalo i s Natalie Portman na filmotéce amerického streamovacího giganta.

I přes ztrátu možnosti vidět snímek v kině, což je mimochodem obrovská škoda, ale k tomu se ještě dostanu, se od Garlanda čekalo poměrně hodně. Přeci jen Ex Machina získala docela pěkné množství nominací a dokonce jednu Oscarovou sošku urvala, Annihilation mělo směřovat obdobným směrem. O co se ale vůbec jedná? Základní premisa je poměrně jednoduchá, v úvodních minutách vidíme neidentifikovatelný létající objekt dopadající na blíže nespecifikovatelný maják a následný proces určitého výbuchu, který má až třpytivý efekt, z čehož se nakonec stane vlastní, relativně uzavřený, ekosystém pojmenovaný The Shimmer (dle třpytivého/lesklého efektu). A tady se začíná vyprávění výrazně větvit a pokládat divákovi spoustu otázek. Nejen, že sledujeme nosnou linii, která zahrnuje nezkušenou výpravu ženského vědeckého týmu se samopaly do útrob Shimmeru, ze kterého se údajně ještě nikdy nikdo nevrátil, ani armáda, ale do celého příběhu jsou v téměř pravidelných intervalech vkládány krátké flashbacky z minulosti hlavní postavy Leny. Nepříliš logické probliky do minulosti, kde se v určité míře snaží film tvořit jak romantickou linku s manželem, tak napomáhat divákovi k lepšímu pochopení závěrečného magického vyvrcholení, jednoduše řečeno vůbec nefungují, a to ani v rámci jednoho účelu. Romantická linka nemá šanci za takto miniaturní čas získat alespoň nějaký rozměr a vzhledem k silným časovým i kauzálním výpustkám, ani flashbacky divákovi nejenže příliš nepomůžou, ale jejich neustálé narušování při tvorbě napětí v Shimmeru je poměrně otravné a rušivé. Ale to není vše. Ještě je tu přítomnost, kdy je Lena vyslýchána, co vlastně v Shimmeru viděla. Annihilation tak bohužel ihned prozradí, že je hlavní hrdinka v pořádku, přičemž i tato linie není příliš vypravěčsky přesvědčivá. Děj popohání strohými dialogovými háčky, kterými se opět vrací do Shimmeru a ač se může zdát, že mezi třemi časovými liniemi postupně vzniká střihová či vypravěčská návaznost, tak bohužel nebylo v mých silách ji rozpoznat.

Garland si s liniemi evidentně snažil pohrávat, v několika případech se nejspíše inspiroval i u Příchozích (2016) od Denise Villeneuva, čehož si lze všimnou hlavně v první čtvrtině filmu. Avšak na rozdíl od 8x nominovaného sci-fi s Amy Adams se Annihilation nedokáže dostatečně kvalitně poprat s již představenými liniemi, nepřesvědčivě buduje nosnou zápletku ohledně přizpůsobení ekosystému a vývoji DNA, což je jedna z evidentních interpretací, které bych rozhodně nepovažoval za jediné možné, ale ke své škodě ani příliš neuspokojuje diváka zvolenou hudbou či technickými reáliemi. 

Anya Thorensen (Gina Rodriguez) a Lena (Natalie Portman)

V celé téměř dvouhodinové stopáži najdeme hned několik záběrů, které by se daly zarámovat a vystavit, přičemž musím vyzdvihnout práci s barvami a světlem uvnitř Shimmeru, jež by v kině musela vypadat naprosto fantasticky a pravděpodobně by měla i vliv na výsledné hodnocení. Ovšem na druhou stranu je vizuální stránka lehce podkopávána nevýraznou kamerou neodvažující se k výraznějším stylistickým hrátkám, což podporují i podprůměrné vizuální efekty, které celkový dojem snižují převážně v akčních sekvencích, což v několika scénách lehce kompenzuje explicitní brutalita a surovost, jež spolu se sprostými vědkyněmi (opravdu nečekaná podívaná) ustanovuje filmu jasnou eRkovost. 

V rámci samotných postav se Garland celkem úspěšně snaží, každou psychologicky definovat, rozdělit jejich přednosti a zároveň je v něčem spojit, což napomáhá alespoň mírnému přilnutí k některé z ženských hrdinek v pětičlenné skupině. Hlavní představitelce, kterou poměrně přesvědčivě zahrála nádherná Natalie Portman, se režisér věnuje ve všech třech liniích, avšak i přes snahu vše provázat, postavu Leny rozebrat, ukázat její trápení, předat přes ni informace či klíč k přilnutí k poselství filmu, se ji nedaří divákovi dostatečně dobře prodat a přesvědčit jej o osudovosti či vlivu na samotný proces rozrůstání a definování mimozemského ekosystému. Paradoxně nejefektivnější snahu nalezneme až v závěrečné sekvenci filmu, jež trvá několik minut a její proces je veden prakticky beze slov. Tato část asi nejexplicitněji a s největším citem znázorňuje destruktivnost lidského chování, ať už ji divák vztahuje k lidstvu obecně nebo k přírodě.

Lena (Natalie Portman)

Celkové hodnocení lehce sráží i několik nelogických detailů, čímž je například tým složený z vědkyň, přičemž pouze jedna (hlavní postava) prošla vojenským výcvikem, avšak automatické zbraně jsou svěřeny všem členkám týmu nebo absolutní popření nebezpečí či možné kontaminace, absencí rukavic při získávání nebezpečných (?) vzorků uvnitř Shimmeru. Ano, jsou to rýpavé poznatky, ale když vás film nedokáže po celou stopáž konstantně zaujmou samotným provedením či myšlenkami, začnete hledat podobné detaily, a to dobře není. 

Ve výsledku působí Annihilation na první pohled jako inteligentní sci-fi se zajímavým filozoficko-ekologickým přesahem, který je podkopán nepřesvědčivou režií několika liniového narativu včetně jeho propojení, vrtkavou nosnou zápletkou nebo slabšími vizuálními efekty. Výlet do nitra Shimmeru tak spíše neuspěl a krom úctyhodné práci se světlem a barvami, z čehož plyne i výzva divákovi k zapojení své fantazie, nabízí pouze poměrně průměrnou sci-fi podívanou s nepříliš důrazným přesahem, ale naštěstí krásnou Natalie Portman a oživením v podobě ženské skvadry bez hláškujících svalovců.

55%

Annihilation
Velká Británie / USA, 2018, 115 minut

Komentáře

Další oblíbené články

RECENZE: Hastrman - Zajímavý námět, ale zpracování pokulhává

RECENZE: Ready Player One - Svatý grál popkultury na velkém plátně

REPORT: KRRR! 2018 očima Subsvěta

RECENZE: Tři billboardy kousek za Ebbingem - Obstál ceněný film jednoho z nejlepších scénáristů dneška?