RECENZE: The Outsider - Jared Leto a japonská mafie


O společnosti Netflix bylo poslední dobou napsáno opravdu hodně a dá se předpokládat, že její fanouškovský potenciál ještě poroste. Internetový gigant chrlí jeden zajímavý projekt za druhým a za jistých okolností se může v blízké budoucnosti stát nebezpečným soupeřem pro kinaře, kteří budou sice vždy nabízet kvalitnější zvukový i obrazový zážitek, ale pohodlnost řady konzumních diváků, jež si mohou pustit výrobek Netflixu pěkně a levně v obýváku, dost možná rozhodne. Ty jisté okolnosti konkrétně znamenají, že výrobky musí být kvalitní a koukatelné - u seriálů se to společnosti bezesporu daří, ale na filmového Občana Kanea se zatím jen toužebně čeká. A nejnovější The Outsider na tom v žádném případě nic nezmění.

O filmu jsem se dozvěděl relativně nedávno, nic jsem si o něm nezjišťoval a říkal si, že se nechám překvapit. Nedávný horor The Ritual (2017) se hodně povedl a byl jsem zvědavý, jestli společnost potvrdí dobrý čich na zajímavé nezávislé filmaře a projekty. Dánský filmař Martin Zandvliet není žádný začátečník a The Outsider pro něj měl být předplacenou místenkou do Hollywoodu - k ruce navíc dostal známé japonské herce, Jareda Leta, který patří k velkým hereckým hvězdám (ať se to někomu líbí, nebo ne), a zápletku kolem dvou znepřátelených mafiánských klanů s naleštěnými katany a chladnokrevnými zabijáky. A sám tak nějak nemůžu pochopit, jak nudné a mdlé to ve výsledku je.

Nick Lowell (Jared Leto)

Příběh začíná krátce po druhé světové válce v japonském vězení, kde si odpykává trest bývalý voják Nick Lowell, sdílející celu s vysoce postaveným členem Yakuzy. Vzájemně si pomohou dostat se na svobodu, Nick je z vděčnosti u mafie zaměstnán a snaží se ve světe odlišných tradic a hodnot úspěšně aklimatizovat. Zdá se vám to jako tuctové klišé? Tak věřte, že ve filmu samotném to působí ještě tuctověji a nezajímavěji a že subjektivní délka se pohybuje někde kolem tří hodin (namísto už tak přepálených dvou). Zandvliet se pokouší pomalým tempem postupně zařezávat divákovi pod kůži a diktovat snímku noirovou atmosféru, jenže výprava má strašně matnou stylizaci a režisér nedodá jediný osvěžující záběr nebo náznak něčeho odvážného a vypravěčsky kreativního. Zdlouhavé jízdy autem nebo záběry na mlčenlivou tvář Jareda Leta postrádají hlubší význam, jejich jedinou funkcí je prodlužovat stopáž v honbě za zádumčivou atmosférou a nejednou jsem si zavzpomínal na loňský Brawl in Cell Block 99, kde přesně takové postupy nádherně dotvářely a zvýrazňovaly systém a náladu celého díla. Příběh si tak nějak nenuceně a sterilně plyne, postupně odškrtává všechny dopředu odhadnutelné položky a jen občas překvapí špetkou násilí, které ale opět jen probudí touhu znovu si pustit úplně jiné gangsterské klenoty.

Jestli je režie a výprava nezajímavá, scénář musel stát pár doláčů. Rychle jsem pochopil, že na nějaké fatální zvraty nebo dějovou vrstevnatost se tady nehraje, ale přesto mě soustavně udivovalo, jak málo se toho stane, jak bídně je celý svět mafie a jejích pravidel vykreslen a jak matné postavy byly vytvořeny. Scény mají často nulový motivační podklad a není jasné, proč musíme sledovat zrovna tenhle výjev a proč postavy dělají to či ono. Jared Leto nejenže neprojde během filmu žádným nosným vývojem, který by zvýraznil jeho přesun k novým hodnotám, ale on většinou jenom blbě čumí před sebe a vyzařuje charisma asi jako Pažout a Horáček. A jelikož ostatní na tom nejsou o moc lépe, nejvýraznější dojem zanechá určitě okatá kráska Šiori Kucuna, kterou bych si jako povinnou asijskou výplň hollywoodských blockbusterů dokázal představit. 

Kiyoshi (Tadanobu Asano) a Orochi (Kippei Shîna)

Očekával jsem alespoň pár minut sebevědomé akce à la John Wick, ale ani v tomhle ohledu mě tvůrci nepotěšili - vydali se cestou tichého samurajského rozjímaní, u něhož průměrný divák pravidelně usíná, a nepřišli celou dobu s ničím, co by nastavenou letargii jakkoli vytrhlo. Žádná gradace, žádná zábava, nic. Jediné, co se snímku nedá upřít, že nikdy nespadne do ničeho vyloženě podprůměrného nebo trapného a že z nastolené vyprávěcí cestičky neuhne ani na chvilku a udrží si svou charakteristickou tvář. Ale otázkou je, komu se právě taková bezvýrazná tvář může zamlouvat? Snad milovníkům asijské kinematografie, k níž se tu hojně odkazuje, snad zastáncům pomalu budovaných příběhů, které upřednostňují obraz jednotlivce a spolku před komplexním vyprávěním. A rozhodně fanynkám Jareda Leta, který dává svou stře řezanou tvář řádně na odiv.  Pro mě byl The Outsider každopádně hořkou ztrátou času a táhnoucí se nudou, kterou bych asi nikomu s čistým svědomím nedoporučoval. Netflix má velký potenciál, ale podobné projekty ukazují, že ty opravdu kvalitní kousky od nadaných filmařů pořád nachází útočiště v luxusním zázemí nenahraditelných kinosálů. Snad příště...

40%
The Outsider
USA / Japonsko, 2018, 120 minut

Komentáře

Další oblíbené články

RECENZE: Hastrman - Zajímavý námět, ale zpracování pokulhává

RECENZE: Ready Player One - Svatý grál popkultury na velkém plátně

REPORT: KRRR! 2018 očima Subsvěta

RECENZE: Tři billboardy kousek za Ebbingem - Obstál ceněný film jednoho z nejlepších scénáristů dneška?